Pramen:
pod vrcholem Jizery nad Bílým
Potokem, 875 m n. m.
Ústí
zprava do: Lužické Nisy u polských Radomierzyc, asi 195 m
n. m.
Délka:
51,9 km, z toho 45,9 km v ČR
Plocha
povodí: 331 km2,
z toho 273,8 km2 v ČR
Nejdelší
přítoky: Kočičí p. (asi 14 km), Bulovský p. (13,3 km), Řasnice
(16,3 km), Lomnice (16,1 km), Sloupský p. (8,5 km)
V
sedle mezi Zeleným vrchem a Jizerou jsem si vyfotil pramen Hnědé Smědé
jen kousek vedle silnice. Vrchol Jizery jsem vzápětí objížděl
dokola. U občerstvení Na Knajpě mě zákaz vjezdu přinutil odstavit
kolo. Kousek severně pramenila v Klečových loukách Bílá Smědá.
Nechtělo se mi do řídkého lesa mezi zbytky sněhu hledat její pramen,
proto jsem obrázek ošidil z cesty. Při hledání pramene Černé Smědé
jsem asfaltovanou cestou do zdánlivě mírného kopce vystoupal pod
skalku Zelený kámen. Mezi trávou a stromy jsem pozorně sledoval potok.
Prameny řeky zkreslovalo jarní tání. Potůčky se sbíraly ze spousty
ostrůvků sněhu a až v létě by
bylo jasné, které jezírko je rozhodující. Před chatou na Smědavě
jsem našel nejprve soutok Hnědé a Černé Smědé. Černá Smědá se
mezi balvany rozdělila a spojovala se s Hnědou vlastně dvakrát pár
metrů pod sebou. Těsně pod soutokem byl vybudován umělý splav a nad
ním hydrologická budka. O půl kilometru níž jsem podobným způsobem
zdokumentoval i připojení Bílé Smědé.
Lesem
jsem potom prudce sjel do údolí. Zastavoval jsem jen u Sedmitrámového
mostu, abych si vyfotil drobné peřeje a koryto zavalené balvany. Z obce
Bílý Potok mě prakticky až do Frýdlantu neustále provázela zástavba.
Spád řeky se postupně zmírňoval, balvany a skalní prahy z koryta
mizely. V Raspenavě na soutoku s Lomnicí už bylo koryto Smědé široké
a dno pokryté jemným pískem. Dominantou Frýdlantu je renesanční zámek
na nízkém návrší nad řekou. U ústí Řasnice na okraji města stál
velký splav pod ploty textilního závodu. Z Frýdlantu jsem se přes
drobný kopec v polích překulil do Kunratic. Smědou tu na chvíli pevně
sevřely drobné skalky. Přes další drobný kopec jsem se dostal do Vísky.
Odsud až na státní hranici jsem šlapal po okraji poměrně široké
louky mezi zalesněnými svahy. Ve vesnicích mě vítaly hrázděné
domy. Řeka si cestu prodlužovala četnými meandry. Bezprostředně za
státní hranicí v Polsku skončila místní silnička a začala rozbitá
polní cesta. Ústí Smědé a Kočičího potoka do přehrady Witka se
rozpadlo do řady zátok, ostrůvků rákosí a mokřin. Polní cestou
jsem se přes jeden drobný kopec dokodrcal do Spytkowa, přes druhý do Ręczina.
Na protějším břehu přehrady mě zaujal barokní kostel vmáčknutý
na malé louce pod zalesněným svahem. Přehrada Witka slouží jako zásobárna
vody pro elektrárnu Turoszów, a proto je přístup na hráz zakázán.
Ze spadu jsem viděl, že se jedná o sypanou hráz, voda je vypouštěna
kovovými vraty. Německá mapa mě trošku mátla, když naznačovala, že
Smědá se o kousek níž kříží se slepými rameny Nisy. Nebyla to tak
docela pravda. Rameno bylo od řeky oddělenou nízkou hrází. U
Radomierzyc jsem minul mlýn, kamenný most, na konci první malé louky s
obtížemi přebrodil drobný potůček, přešel druhou louku a teprve za
ní našel ústí Smědé do Lužické Nisy. Vody obou do značné míry
srovnatelných řek se srážely a točily v mnoha vírech. (duben
2007) |

Ústí
Lomnice u Raspenavy

Frýdlant

Kunratice

Minkovice |