Od pramene jsem po místních silnicích pokračoval z jednoho drobného kopce na druhý přes Panenskou Rozsíčku, Sedlejov a Myslibořice do Telče. Nad levým břehem říčky se zvedala příkrá zalesněná stráň, od pravého stoupala mírně vzhůru pole. Až pohádkově krásné historické centrum Telče s renesančním zámkem bylo prohlášeno památkou UNESCO. Město ze dvou stran chrání rozsáhlé rybníky. Mezi Telčí a Radkovem jsem poprvé nahlédl na horní hranu údolí ve Zvolenovicích. V dalších kilometrech jsem se vezl po dně širokého údolí. Zejména železniční trať obnažila vlevo malé skalky. Na pravém břehu se prostírala pole. Vodu z řeky využívala řada mlýnů. V Černíči se vody Dyje a Myslůvky spojovaly v rybníku. Dalším významným městem na toku jsou Dačice. Na jejich okraji nad soutokem Dyje s Vápovkou vyrostlo nedávno moderní nákupní středisko. I pod Dačicemi jsem se podobně jako na horním toku před Telčí houpal nahoru dolů od jednoho drobného přítoku k druhému. Charakter jednotlivých břehů se prohodil: na příkrém pravém svahu rostl les, na mírném levém se rozložila pole. A kolem řeky pracovaly další mlýny. Pod Starým Hobzím mě k ústí Bolíkovského potoka z levého břehu nepustil plot Louckého mlýna, na pravém se mi soutok ztratil uprostřed podrostu v malé mokřině. Přes silnici mě za malým remízkem informační tabule upozornila na druhý z Kristkových objektů Kameny přání. Jinak bych uprostřed trávy a jiného býlí různobarevné kameny přehlédl. Staré Hobzí stojí na nepříjemně vysokém a prudkém kopci. Z něj jsem se spustil k řece v Janově. Uprostřed luk mezi zalesněnými svahy jsem potom odpočíval několik kilometrů na rovině po břehu řeky. Za Modleticemi jsem vykoukl na hranu údolí doprostřed polí, abych se o kousek dál v Písečném vrátil zpět k řece. Z Písečného jsem znovu šlapal po břehu řeky mezi zalesněnými svahy ke státní hranici. Kolem ní jsem zdolal v malém lesíku další kopec. Za lesíkem jsem polní cestou odbočil do nejbližší rakouské vesnice a přes ni sjel uprostřed polí do Unter Pertholzu. Z něj jsem se spletí asfaltovaných polních cest na mírném návrší promotal do Weikertschlagu. Z vesnice mě vedla upravená cesta loukami po dně úzkého údolí řeky mezi zalesněnými svahy. Minul jsem jeden mlýn a těsně před druhým cesta odbočila kolem drobného přítoku vzhůru. A tak jsem se znovu ocitl na místních silnicích v polích nad údolím. K řece jsem se podíval už jen jednou, u Dřevěného mlýna v okolí Alberndorfu. Podruhé už jsem v Raabsu zastavoval u soutoku Moravské Dyje s Německou. (červen 2007)