Pramen:
na jv. svazích Kamenné hůrky
u Blatna,785 m n. m.
Ústí
zprava do: Labe v Ústí nad Labem, 132 m
n. m.
Délka:
84,2 km
Plocha
povodí: 1 070,9 km2
Nejdelší
přítoky: Bystřice (18,4 km), Bouřlivec (18,2 km), Radčický p.
(15,6 km), Srpina (25,4 km), Bílý p. (15,3 km), Otvický p. (16,6 km)
Z Ústí
jsem se vydal do Trmic po břehu Bíliny po čtyřproudové silnici. Za
Trmicemi jsem pokračoval po místních silnicích. Kolem Bíliny se prostíraly
louky a teprve nad nimi se zvedaly většinou holé kopce. Nevynechal jsem
zastávku na Královském poli u Stadic. Jak praví nápis na pomníku:
„Zde od pluhu Přemysl k vévodství byl povolán.“ U Velvět přijala
Bílina jeden ze svých významnějších přítoků Bystřici. Za obcí
se údolí zúžilo a dostalo až kaňonovitý ráz. Chvílemi jsem šlapal
po dně, chvílemi si pomáhal přes drobná návrší. Svahy nad řekou
byly obdělané, často osázené sady, a teprve nad nimi rostl les nebo
se rozhlížely skály. V Hostomicích ústil do Bíliny Bouřlivec.
Za vesnicí se údolí začalo opět rozšiřovat. Na obzoru se objevila
elektrárna Ledvice a připomněla mi, že vjíždím do průmyslového
Mostecka. Na okraji města Bílina jsem se poprvé dotkl okraje těžebního
území. Zajímavé historické městečko stojí na úpatí skalního útvaru
Bořeň. Dál sledovat řeku a současně se vyhnout hlavní čtyřproudové
silnici nešlo. Musel jsem zpátky mezi auta. U Želenic se vlevo
dominantou krajiny staly čedičové útvary vrchu Zlatník, vpravo mě
drobná návrší chránila před pohledem na dolováním zpustošenou
krajinu. V Obrnicích jsem vyhledal soutok Bíliny a Srpiny. Z Obrnic
jsem se opět po místních silnicích dostal do Mostu. Kontrast k modernímu
městu panelových sídlišť tvoří gotický kostel zachráněný z původního
města. Z Mostu jsem se stále po hlavní silnici, už dvouproudové,
posunul do Záluží. Silnici většinou lemovaly řídké březové háje
na místech opuštěných těžbou. Záluží je jeden velký průmyslový
komplex. V něm se ztrácí i koryto Bílého potoka, dalšího z větších
přítoků Bíliny. Od aut jsem si neodpočinul ani na silnici II. třídy
do Komořan. Bílina se proměnila spíš v kalnou stoku. Na další trápení
s auty jsem už neměl nervy. Proto jsem v Komořanech uhnul z trasy
a zamířil do Malého Března. Vlastně jsem dokola objížděl těžební
jámu hnědouhelného lomu. Vlevo se mírně vlnila pole mezi vesnicemi,
vpravo se mi stále vracel pohled na lom. Skončil až ve sjezdu z Vrskmaně
k přehradě Kyjice. Přes vodu se mi nabídl pohled na vysoký železniční
most a pás panelových sídlišť města Jirkov pod hřebenem Krušných
hor. Na okraji města zůstala skupina rodinných vilek a nad nimi v zelené
náruči lesů Červený hrádek. Pod městem jsem nejprve našel zaústění
Krušnohorského přivaděče a poté Bíliny do zátoky Kyjické přehrady.
Na druhém konci města jsem ke křižovatce Bíliny s přivaděčem
prokličkoval mezi zahrádkářskými koloniemi. Snaha dostat se uzoučkým
údolím kolem zahrádek k jirkovské přehradě skončila těsně před
cílem u bytelné brány. Nezbylo mi, než se vrátit do Březence na předměstí
Jirkova a najít jinou cestu do hor. Nejprve ulicemi města, později v loukách
rozptýlených mezi lesy jsem vyšplhal nahoru do Květnova. Z vesnice
jsem po rozbité asfaltce dokodrcal dolů k Bílině, tentokrát
drobnému horskému potůčku. Kolem něj jsem mírně stoupal vzhůru
prakticky pořád lesem. Projel jsem lyžařským střediskem Mezihoří,
minul Zákoutí a odbočil na upravenou lesní cestu do Slepičí stepi.
Na rozhraní březového háje a smrkového lesa jsem nechal kolo stát a
pěšky se pustil kolem drobného potůčku k prameni střídavě mezi
smrkovým houštím, střídavě mezi břízami a klopýtal kolem spousty
pařezů. Pramen jsem našel i s poničenou tabulkou televizního
cyklu Zpět k pramenům. (duben 2007) |
Most

Ústí Srpiny u
Obrnic

Bílina

Dolánky |