Z Ústí jsem se vydal do Trmic po břehu Bíliny po čtyřproudové silnici. Za Trmicemi jsem pokračoval po místních silnicích. Kolem Bíliny se prostíraly louky a teprve nad nimi se zvedaly většinou holé kopce. Nevynechal jsem zastávku na Královském poli u Stadic. Jak praví nápis na pomníku: „Zde od pluhu Přemysl k vévodství byl povolán.“ U Velvět přijala Bílina jeden ze svých významnějších přítoků Bystřici. Za obcí se údolí zúžilo a dostalo až kaňonovitý ráz. Chvílemi jsem šlapal po dně, chvílemi si pomáhal přes drobná návrší. Svahy nad řekou byly obdělané, často osázené sady, a teprve nad nimi rostl les nebo se rozhlížely skály. V Hostomicích ústil do Bíliny Bouřlivec. Za vesnicí se údolí začalo opět rozšiřovat. Na obzoru se objevila elektrárna Ledvice a připomněla mi, že vjíždím do průmyslového Mostecka. Na okraji města Bílina jsem se poprvé dotkl okraje těžebního území. Zajímavé historické městečko stojí na úpatí skalního útvaru Bořeň. Dál sledovat řeku a současně se vyhnout hlavní čtyřproudové silnici nešlo. Musel jsem zpátky mezi auta. U Želenic se vlevo dominantou krajiny staly čedičové útvary vrchu Zlatník, vpravo mě drobná návrší chránila před pohledem na dolováním zpustošenou krajinu. V Obrnicích jsem vyhledal soutok Bíliny a Srpiny. Z Obrnic jsem se opět po místních silnicích dostal do Mostu. Kontrast k modernímu městu panelových sídlišť tvoří gotický kostel zachráněný z původního města. Z Mostu jsem se stále po hlavní silnici, už dvouproudové, posunul do Záluží. Silnici většinou lemovaly řídké březové háje na místech opuštěných těžbou. Záluží je jeden velký průmyslový komplex. V něm se ztrácí i koryto Bílého potoka, dalšího z větších přítoků Bíliny. Od aut jsem si neodpočinul ani na silnici II. třídy do Komořan. Bílina se proměnila spíš v kalnou stoku. Na další trápení s auty jsem už neměl nervy. Proto jsem v Komořanech uhnul z trasy a zamířil do Malého Března. Vlastně jsem dokola objížděl těžební jámu hnědouhelného lomu. Vlevo se mírně vlnila pole mezi vesnicemi, vpravo se mi stále vracel pohled na lom. Skončil až ve sjezdu z Vrskmaně k přehradě Kyjice. Přes vodu se mi nabídl pohled na vysoký železniční most a pás panelových sídlišť města Jirkov pod hřebenem Krušných hor. Na okraji města zůstala skupina rodinných vilek a nad nimi v zelené náruči lesů Červený hrádek. Pod městem jsem nejprve našel zaústění Krušnohorského přivaděče a poté Bíliny do zátoky Kyjické přehrady. Na druhém konci města jsem ke křižovatce Bíliny s přivaděčem prokličkoval mezi zahrádkářskými koloniemi. Snaha dostat se uzoučkým údolím kolem zahrádek k jirkovské přehradě skončila těsně před cílem u bytelné brány. Nezbylo mi, než se vrátit do Březence na předměstí Jirkova a najít jinou cestu do hor. Nejprve ulicemi města, později v loukách rozptýlených mezi lesy jsem vyšplhal nahoru do Květnova. Z vesnice jsem po rozbité asfaltce dokodrcal dolů k Bílině, tentokrát drobnému horskému potůčku. Kolem něj jsem mírně stoupal vzhůru prakticky pořád lesem. Projel jsem lyžařským střediskem Mezihoří, minul Zákoutí a odbočil na upravenou lesní cestu do Slepičí stepi. Na rozhraní březového háje a smrkového lesa jsem nechal kolo stát a pěšky se pustil kolem drobného potůčku k prameni střídavě mezi smrkovým houštím, střídavě mezi břízami a klopýtal kolem spousty pařezů. Pramen jsem našel i s poničenou tabulkou televizního cyklu Zpět k pramenům. (duben 2007)

Dolánky