Pramen:
jako Hejlovka j. od Vlásenic-Drbohlav,
631 m n. m.
Ústí
zleva do: Sázavy u Soutic, 312 m
n. m.
Délka:
99,2 km
Plocha
povodí: 1 188,6 km2
Nejdelší
přítoky: Sedlický p. (24 km), Martinický p. (36,2 km), Trnava
(53,8 km), Jankovský p. (20,2 km), Bělá (20,5 km)
Ze
Soutic mě až téměř k soutoku Želivky a Sázavy přivedla pohodlná
asfaltová cesta po loukách na okraji lesa. Na nízké skalce nad
soutokem rostla nepříliš vysoká borovice. Od soutoku jsem se vrátil
na okraj Soutic a přes kopec se dostal do Nesměřic pod patou hráze
vodní nádrže Švihov. Ta vzdouvá řeku více jak třicet kilometrů.
Proto jsem vyšplhal kolem vodárny na horní hranu údolí nad levým břehem
a ji sledoval nekonečně mnoho kilometrů v mírně zvlněných polích.
Místy mi život znepříjemňovala sice úzká, ale poměrně hluboká údolí
drobných přítoků. Na břeh řeky jsem se vrátil pouze třikrát.
Poprvé jsem se zastavil v Borovsku u utopeného dálničního mostu přes
Sedlický potok, podruhé jsem přes řeku fotil kostelík bývalých Zahrádek
na pravém břehu a potřetí se svezl po přízemním patře dvoupodlažního
mostu u Píště. V horním patře nade mnou hlučela dálnice. V okolí Píště
se mi nechtělo bloudit po lese, abych zhruba kilometr od mostu vyhledal
ústí Martinického potoka. Až u Miletína jsem uviděl normální řeku
nevzdutou přehradou. Dno bylo vyloženo oblázky, v tišině se prostřel
chomáč řas. Nad vnějším břehem zákrutu se zvedaly strmé skalnaté
srázy, na vnitřním se prostřely louky. Ani teď jsem nepokračoval po
břehu řeky. Do Poříčí pro další obrázek jsem opět musel nahoru
do polí a po pár kilometrech zpátky dolů. Až z Poříčí do Želivi
jsem se kousek svezl po břehu. Před městečkem jsem si vyfotil soutok s
Trnavou, v jeho středu klášter. Asi o kilometr výš zadržovala vodu
řeky vyrovnávací nádrž u Vřesníku a na jejím břehu se v horní části
rozložilo rekreační středisko. Za ním jsem tři kilometry do Valchy
klopýtal po úzké pěšině plné kořenů a kamenů, místy přehrazené
popadanými stromy nebo pařezy na úpatí příkrého srázu. To mě
odradilo, abych zkoušel nezpevněné cesty i v dalších úsecích řeky.
Želivka totiž i dál meandrovala úzkým údolím po nevelkých loukách
se skupinami chat nebo mlýny pod příkrými zalesněnými srázy a
silnice bezprostředně po jejím břehu nevedly. Většinou jsem tedy šlapal
po místních silnicích v mírně zvlněných polích nad horním okrajem
údolí a k řece se v pravidelných intervalech vracel jen pro obrázky.
Poprvé to bylo na hrázi Sedlické přehrady. Kousek jsem se projel po
jejím břehu a mezi chatami vyhledal soutok Hejlovky s Jankovským
potokem, kterým Želivka vzniká. Podruhé to bylo na soutoku Hejlovky s
Bělou. Proti proudu druhé jmenované říčky jsem uhnul z trasy do blízkého
Pelhřimova. K Hejlovce jsem znovu nahlédl u Čakovického Mlýna. Při
čtvrtém setkání u Vlásenického Dvora se mi soutok Hejlovky s
Cerekvickým potokem ukryl mezi keři a býlím. O další tři kilometry
výš vodu pro mlýn pod hrází zadržel Hejlovský rybník. A další
soustava menších rybníků byla vybudována u Božejova. Od horního z
nich jsem zdolal prudký kopec k Libkově Vodě, po hřebeni si vydechl do
Vlásenic-Drbohlav a do dalšího kopce v polích vystoupal po silnici do
Mezné. Za ní jsem odbočil na asfaltovanou polní cestu a z ní na
okraji lesa kolejemi traktoru do pole vpravo. Po necelé stovce metrů
jsem na jeho okraji uprostřed keřů objevil pramen řeky a nad ním
tabulku televizního cyklu Zpět k pramenům. (květen 2007)
|
V. n. Sedlice

Valcha

Ústí Trnavy u Želivi

Poříčí |