Pramen: jako Hejlovka j. od Vlásenic-Drbohlav, 631 m n. m.

Ústí zleva do: Sázavy u Soutic, 312 m n. m.

Délka: 99,2 km

Plocha povodí: 1 188,6 km²

Ze Soutic mě až téměř k soutoku Želivky a Sázavy přivedla pohodlná asfaltová cesta po loukách na okraji lesa. Na nízké skalce nad soutokem rostla nepříliš vysoká borovice. Od soutoku jsem se vrátil na okraj Soutic a přes kopec se dostal do Nesměřic pod patou hráze vodní nádrže Švihov. Ta vzdouvá řeku více jak třicet kilometrů. Proto jsem vyšplhal kolem vodárny na horní hranu údolí nad levým břehem a ji sledoval nekonečně mnoho kilometrů v mírně zvlněných polích. Místy mi život znepříjemňovala sice úzká, ale poměrně hluboká údolí drobných přítoků. Na břeh řeky jsem se vrátil pouze třikrát. Poprvé jsem se zastavil v Borovsku u utopeného dálničního mostu přes Sedlický potok, podruhé jsem přes řeku fotil kostelík bývalých Zahrádek na pravém břehu a potřetí se svezl po přízemním patře dvoupodlažního mostu u Píště. V horním patře nade mnou hlučela dálnice. V okolí Píště se mi nechtělo bloudit po lese, abych zhruba kilometr od mostu vyhledal ústí Martinického potoka. Až u Miletína jsem uviděl normální řeku nevzdutou přehradou. Dno bylo vyloženo oblázky, v tišině se prostřel chomáč řas. Nad vnějším břehem zákrutu se zvedaly strmé skalnaté srázy, na vnitřním se prostřely louky. Ani teď jsem nepokračoval po břehu řeky. Do Poříčí pro další obrázek jsem opět musel nahoru do polí a po pár kilometrech zpátky dolů. Až z Poříčí do Želivi jsem se kousek svezl po břehu. Před městečkem jsem si vyfotil soutok s Trnavou, v jeho středu klášter. Asi o kilometr výš zadržovala vodu řeky vyrovnávací nádrž u Vřesníku a na jejím břehu se v horní části rozložilo rekreační středisko. Za ním jsem tři kilometry do Valchy klopýtal po úzké pěšině plné kořenů a kamenů, místy přehrazené popadanými stromy nebo pařezy na úpatí příkrého srázu. To mě odradilo, abych zkoušel nezpevněné cesty i v dalších úsecích řeky. Želivka totiž i dál meandrovala úzkým údolím po nevelkých loukách se skupinami chat nebo mlýny pod příkrými zalesněnými srázy a silnice bezprostředně po jejím břehu nevedly. Většinou jsem tedy šlapal po místních silnicích v mírně zvlněných polích nad horním okrajem údolí a k řece se v pravidelných intervalech vracel jen pro obrázky. Poprvé to bylo na hrázi Sedlické přehrady. Kousek jsem se projel po jejím břehu a mezi chatami vyhledal soutok Hejlovky s Jankovským potokem, kterým Želivka vzniká. Podruhé to bylo na soutoku Hejlovky s Bělou. Proti proudu druhé jmenované říčky jsem uhnul z trasy do blízkého Pelhřimova. K Hejlovce jsem znovu nahlédl u Čakovického Mlýna. Při čtvrtém setkání u Vlásenického Dvora se mi soutok Hejlovky s Cerekvickým potokem ukryl mezi keři a býlím. O další tři kilometry výš vodu pro mlýn pod hrází zadržel Hejlovský rybník. A další soustava menších rybníků byla vybudována u Božejova. Od horního z nich jsem zdolal prudký kopec k Libkově Vodě, po hřebeni si vydechl do Vlásenic-Drbohlav a do dalšího kopce v polích vystoupal po silnici do Mezné. Za ní jsem odbočil na asfaltovanou polní cestu a z ní na okraji lesa kolejemi traktoru do pole vpravo. Po necelé stovce metrů jsem na jeho okraji uprostřed keřů objevil pramen řeky a nad ním tabulku televizního cyklu Zpět k pramenům. (květen 2007)

V. n. Sedlice

Valcha

Ústí Trnavy u Želivi