S pomocí lesních cest a zčásti po spádnici jsem se vrátil do Horních Pasek. Popojel jsem asi kilometr do Světlé. Tabulky na domech připomínaly místa pobytu Karoliny Světlé a dějiště jejích povídek a románů. Sama spisovatelka sedí v křesle u kostela a dívá se na neomítnuté stavení v místech, kde stával rodný statek jejího manžela. Ze Světlé jsem horskou loukou sjel do Janova Dolu a přes drobné návrší v lesíku se překulil k rybníku u Jenišovského mlýna nad Osečnou. Rybník byl napájen kromě potoka i z přirozeného jezírka v sousedství. Tabulka toto jezírko označovala za prameniště Ploučnice. Z Osečné do Stráže pod Ralskem Ploučnice protékala úzkým převážně zalesněným údolím. Obě obce spojovala asfaltovaná cyklostezka. V okolí Stráže jsem vyhledal ústí Ještědského potoka. Krajinu zde poznamenala těžba uranové rudy. Její dominantou byl vrch Ralsko se zbytky středověkého hradu. Ze Stráže jsem pokračoval po místních silnicích do Mimoně. U obce Noviny řeka prorážela úzkou pískovcovou skalku. Zmizela do podzemí a asi po dvou stech metrech se znovu vynořila na povrch. Zejména výtok byl ve středověku rozšířen a upraven. Město Mimoň vzniklo nad soutokem Ploučnice s Panenským potokem. Ve druhé polovině 20. století plnilo obdobnou funkci jako Stráž: zázemí pro těžbu uranu a pro sovětskou vojenskou základnu. Zčásti v polích, zčásti lesíkem jsem se přes drobný kopec dostal do Hradčan. Mohu se jen domnívat, že zřícenina hradu na kuželovém kopci na obzoru přede mnou byl Bezděz. U Hradčan jsem odbočil ze silnice na asfaltovanou lesní cestu. Řeka v těchto místech začínala meandrovat širokým plochým údolím. Mezi stromy často vykukovaly pískovcové skalky. Les později vystřídaly louky a pole. Ústí Svitávky u Brenné má jeden sedlák za chalupou. Když jsem se k soutoku chtěl dostat, dal jsem se s ním do řeči. Mimo jiné jsem se od něj také dozvěděl, že současná cyklostezka vede po tělese bývalé železniční trati. Česká Lípa se zvedá na návrší nad Ploučnicí. Nejblíž u vody stojí zbytky vodního hradu a v jeho sousedství renesanční tzv. Červený dům. Od nábřeží původně stoupaly dvě kolmé ulice vzhůru spojené třemi náměstími. Na prostředním z nich byla postavena radnice a jeho kolorit dnes dotvářejí převážně secesní domy. Na okraji města jsem se ztratil v nepořádku předměstských závodů a nejsem vůbec přesvědčen, že jsem trefil správně ústí Sporky, dalšího z větších přítoků. O necelý kilometr níž mě Robečský potok v ústí překvapil svou velikostí. Pod Českou Lípou jsem se vrátil na silnice. Řeka přestala meandrovat a postupně se zařezávala mezi okolí stráně. Místa pro louky na jejích březích ubývalo. Jen na soutocích s menšími či většími potoky se otevíraly malé kotliny a v nich vznikly vesnice a městečka. K největším patřily Žandov a Benešov. V Benešově mě zaujal rozlehlý areál renesančního zámku ve svahu nad řekou. V posledních kilometrech protékala Ploučnice úzkým hlubokým údolím. Levý břeh zůstal zalesněný, na pravém byla obnažena pole. Silnice mě na okraji Děčína stáhla od řeky a přivedla do centra města. Na jeho okraji jsem vyhledal zámek na nízké osamělé skalce a pod ním ústí Ploučnice do Labe. (duben 2007)