Pramen ve Velké Kotlině	Malá Morávka	Ústí Podolského p. u Velké Štáhle	Břidličná	Černý most
Pramen: na jv. svahu Vysoké nad Karlovem, 1 170 m n. m. Ústí zprava do: Opavy u Opavy, 240 m n. m. Délka: 105,1 km Plocha povodí: 901,1 km2 Nejdelší přítoky: Hvozdnice (34,1 km), Lobník (16,6 km), Černý p. (24,3 km), Kočovský p. (14,3 km), Podolský p. (20,5 km)   I. Ráno jsem se vydal z Malé Morávky pěšky po modré turistické značce k pramenu Moravice. Zhruba dvě třetiny stoupání mi ulehčila šotolinová lesní cesta. Vlevo mě doprovázela Moravice. V závěrečném příkrém stoupání si stezka plná kamenů a kořenů pomáhala menšími serpentinami a tu a tam ji doprovázelo zábradlí. Potok se mi ztratil v lese. Údolí, zvané příznačně Velká kotlina, uzavíral bezlesý příčný hřbet, na němž pravidelná koryta lavin obnažila tu a tam skálu. Z jižního svahu Velké kotliny stékala spousta drobných pramínků. V posledních metrech pod vrcholem mě provázela naučná stezka a informovala o způsobech formování Velké kotliny a o jejím životě. Jedno z jejích zastavení bylo přímo nad pramenem Moravice. Ten byl symbolicky upraven dřevěným korýtkem zasazeným do svahu... (srpen 2004)   II. Z Rýmařova jsem se přes kopec dostal do Malé Morávky k Moravici. Kolem řeky jsem potom šlapal po silnici zčásti po loukách kolem vesnic, zčásti mezi vysokými zalesněnými svahy. U Velké Štáhle jsem mezi silničními mosty vyhledal soutok Moravice s Podolským potokem. Původně hornická Břidličná byla povýšena na městečko. Z křižovatky u Valšova jsem uprostřed luk a políček doprovodil Kočovský potok až k jeho ústí do Moravice. O kousek níž u Černého mostu začínalo vzdutí přehrady Slezská Harta. Novou Pláň spojuje s bývalým Karlovcem nedaleko soutoku s Černým potokem pohodlná asfaltovaná cesta po břehu. Z vesnice zůstal stát pouze barokní kostel, potok se proměnil v zátoku přehrady. Kus za Karlovcem se mi cesta ztratila uprostřed trávy a jí jsem nakonec kolo tlačil vzhůru k Volárně. Po celou dobu se mi vlevo otevíral pohled na různě se klikatící a větvící hladinu nádrže. Do vesnice jsem dojížděl upravenou lesní cestou. Přes Volárnu jsem se už zase po silnici zhoupl v malém dolíku a potom znovu stoupal až nad Roudno. Místní silnička z Roudna do Bílčic byla spíš asfaltovanou cestou po vrstevnici ve svahu, zahrádky a záhumenky rozdělované pásy stromů se střídaly s lesíkem. Až u Bílčic se otevřela rozlehlá louka. Za vesnicí vypadal shora přejezd přes úzké a strmé údolí Lesné kolem kamenolomu na dně nepříjemně, ale nakonec tak nepříjemný nebyl. Když jsem se na druhé straně překulil přes nízké rozvodí v lese, byl jsem na koruně hráze přehrady Slezská Harta. Od její paty jsem sledoval břeh řeky po rozbité asfaltové cestě lesem do vesnice, která dala přehradě jméno. Za Slezskou Hartou se silnice proměnila ve zpevněnou lesní cestu. Kolem Medlic lidé opět vymýtili prstenec luk a políček. Z osady jsem poskakoval po rozbité kamenité cestě do Kerchartic a dál se vezl po pohodlné silnici na hráz Kružberské přehrady. Jen obtížně bych se dostával k zátoce Lobníku, který v tomto úseku ústí zprava do přehrady, a proto jsem ho vypustil. Penzion Velké sedlo pod hrází Kružberské přehrady svým jménem odkazuje na televizní seriál, který se v 80. letech v tomto kraji natáčel. Od paty hráze jsem pokračoval nejprve asfaltovanou, později kamenitou lesní cestou kolem řeky do Jánských Koupelí. Přes drobné návrší jsem se potom po silnici přehoupl do Zálužného. Z něj jsem zdolal další kopec nejprve lesem a pod vrcholem v polích do Lhotky. Z ní jsem lesem vrátil zpátky dolů k řece v Podhradí. U vodohospodářského závodu jsem se zastavil na hrázi vyrovnávací nádrže. Z Podhradí jsem vyšplhal po místní cyklotrase nad údolí lesní silničkou a více méně je v dalších kilometrech sledoval po vrstevnici. U Větřkovického mlýna si značka místo asfaltu vybrala upravenou lesní cestu ve svahu nad řekou. O kousek dál mi další putování trošku zkomplikovala obora Jelenice. Na jejím druhém konci jsem chtěl zastavovat u Weisshühnova splavu. Podle mapy tu dokonce měla být lávka. Ke splavu mě nepustil plot a lávka tu také nebyla. Nezbylo mi, než se po třech kilometrech v Žimrovicích otočit a po druhém břehu se vrátit zpět. Upravená cesta mě sice za vesnicí pozlobila prudkým kopcem, ale potom mě dovedla po loukách na břehu až pod skalnatý hřeben nad meandrem řeky. Směrové šipky mě upozornily jednak na malý akvadukt, jednak na vyústění krátkého tunelu pod skálou, kterým kanál začínal. Přes hřebínek jsem pěšky přešel ke splavu. Po návratu do Žimrovic jsem hledal ústí kanálu zpět do Moravice. Našel jsem jen umělý vodopád nad továrnou. Ze Žimrovic jsem se po silnici posunul do Hradce. Od mostu přes řeku jsem kolo vytlačil do příkrého svahu k Červenému i Bílému zámku a potom ještě výš na Bezručovu vyhlídku. Z Hradce jsem se na asfaltované cyklostezce netrpělivě ohlížel mezi nízkým podrostem po řece, abych nepropásl její soutok s Hvozdnicí. Vpravo se prostírala pole. Kousek pod soutokem lidé Moravici do cesty postavili splav. A o necelý kilometr níž druhý. Z druhého stavidlo na pravém břehu otevíralo cestu Strouze, jakémusi ramenu, které část vody odvádělo rovnou do Opavy. Před Kylešovicemi cyklostezka vyústila na místní silnici. Po ní jsem odbočil do Komárova a potom se asi kilometr vracel po hlavní silnici č. 11. U mostu přes Moravici jsem sjel na obilné strniště na pravém břehu řeky a po něm se dokodrcal k soutoku. Kousek proti proudu Opavy pulzoval život kolem nákupního centra Globus… (říjen 2007)				Bývalý Karlovec (v pozadí zátoka Černého p.) V. n. Slezská Harta V. n. Kružberk Podhradí
Ústí do Moravice u Opavy	Ústí Hvozdnice u Kylešovic	Hradec n. M.	Začátek Weisshühnova kanálu	U Větřkovického mlýna