Stále lesem jsem sjel do Závisti. Znovu byla u osady tabulka, že má zhruba desetinu obyvatel než před válkou. O kousek dál jsem přejížděl most přes Radbuzu. Po dvou kilometrech v lese to byl velký potok. Osadu Rybník obklopovala velká podhorská louka. O kus dál mi tabulka připomněla další zaniklou ves. U Smolova jsem definitivně les opustil. Po celou další pouť jsem šlapal mělkým údolím s nízkými, mírnými stráněmi obdělanými políčky a loukami. Silnice nikdy nevedla přímo po břehu řeky, ale zhruba uprostřed některého ze svahů, a tak jsem díky drobným přítokům jezdil neustále nahoru dolů. U ústí Slatinného potoka ve Štítarech mě zaujalo indiánské tepee pod nízkou skalkou. Kousek před Horšovským Týnem jsem uprostřed luk mimo cesty vyhledal soutok Radbuzy s Černým potokem. Obě říčky byly zhruba stejně velké a Radbuza díky tomu získala dvojnásobnou šířku. Od soutoku mě pěšina v trávě kolem Radbuzy dovedla k rybníku u Nové Vsi na okraji Horšovského Týna. Dominantou Týna je modernizovaný renesanční zámek nad nevelkým náměstím. Za městem mě trápilo asi deset kilometrů množství aut na rušné silnici I. třídy. Na okraji Staňkova jsem se zastavil u soutoku Radbuzy a Zubřiny. Dva různobarevné proudy nějaký čas plynuly vedle sebe v jednom korytě, než se spojily. Mezi Staňkovem a Holýšovem se mi od aut ulevilo na místních silničkách mezi drobnými kopci. Za Holýšovem jsem pro změnu využil místní asfaltovou silničku a posléze upravenou lesní cestu. Kousek před Hradcem se nad ústím Hořiny do Radbuzy klenul vysoký železniční viadukt. Z Hradce jsem se po místní silnici posunul do Stodu. Pod náměstím tu do Radbuzy ústí Merklínka. Za Stodem jsem se v mírně zvlněných polích houpal do Mantova. Na druhém břehu řeky v Chotěšově mě zaujal mohutný blok barokního kláštera. Stále mírně zvlněnými poli jsem pokračoval dál do Dobřan. Pod městečkem byl původní gotický, v baroku renovovaný most ponechán chodcům a cyklistům a pro auta vyrostl v těsném sousedství druhý, podstatně širší. Za Lhotou se údolí najednou zúžilo a prohloubilo. Lesem jsem se překulil přes další návrší do Valchy. Od ústí Lučního potoka jsem se z ní po úpatí zalesněného svahu vezl po břehu přehrady České údolí až k její hrázi. Kousek od ní jsem se napojil na značenou cyklostezku, která mě malým tichým parčíkem po břehu řeky kolem sportovního areálu dovedla na okraj místní části Doudlevce. Na prostranné louce pod zástavbou se Radbuza spojovala s Úhlavou. Obě řeky lemovaly aleje stromů, tu a tam se objevily chomáče vysokého býlí, na březích posedávali rybáři a nic nepřipomínalo blízké velkoměsto. Ulicemi města jsem se potom propletl do historického jádra Plzně. Za další z rušných křižovatek jsem se ocitl ve Štruncových sadech. Vpravo za řekou stál areál plzeňského pivovaru, vlevo jsem míjel fotbalový stadion. Blízko soutoku se Mží se cesta stáčela mírným obloukem vlevo. Tady obě řeky, Mže i Radbuza, končí svou pouť a jejich spojením vzniká Berounka. (srpen 2006)

Horšovský Týn

Ústí Zubřiny u Staňkova

Okolí Hradce

Stod