Pramen:
sv. od Závisti, 720 m
n. m.
Ústí
zprava do: Berounky (zdrojnice) v Plzni, 298
m n. m.
Délka:
111,5 km
Plocha
povodí: 2 179,4 km2
Nejdelší
přítoky: Úhlava (108,5 km), Luční p. (16,1 km), Dnešický p.
(13,8 km), Merklínka (39,2 km), Touškovský p. (13,8 km), Hořina (12,5
km), Chuchla (13,1 km), Srbický p. (13,0 km), Zubřina (33,1 km), Černý
p. (27,8 km)
Z
Poběžovic jsem úzkým údolím potoka stoupal do Pivoně. Na kraji
vesnice jsem se na neoznačené křižovatce vydal vzhůru kolem nějakého
rekreačního zařízení. Nad ním mě u vjezdu do lesa vítala značka Zákaz
vjezdu osobních aut a motocyklů. Úzkou lesní silničkou jsem se vyškrábal
k rozcestí Liščí domky. Podle tabulky tady u pramenů Radbuzy stávala
před 2. světovou válkou vesnice. Okolí křižují dvě turistické značky,
ale ani jedna z nich však k prameni řeky nevedla. Až zhruba v jedné třetině
sjezdu do Závisti odbočovala vpravo zpola zarostlá lesní cesta. Ta mě
dovedla k pramenu. Přesně, jak popisoval pan Ludvík v knížce Zpět k
pramenům, tu byly dvě malé studánky a nad jednou z nich plechová
tabulka.
Stále
lesem jsem sjel do Závisti. Znovu byla u osady tabulka, že má zhruba
desetinu obyvatel než před válkou. O kousek dál jsem přejížděl
most přes Radbuzu. Po dvou kilometrech v lese to byl velký potok. Osadu
Rybník obklopovala velká podhorská louka. O kus dál mi tabulka připomněla
další zaniklou ves. U Smolova jsem definitivně les opustil. Po celou
další pouť jsem šlapal mělkým údolím s nízkými, mírnými stráněmi
obdělanými políčky a loukami. Silnice nikdy nevedla přímo po břehu
řeky, ale zhruba uprostřed některého ze svahů, a tak jsem díky drobným
přítokům jezdil neustále nahoru dolů. U ústí Slatinného potoka ve
Štítarech mě zaujalo indiánské tepee pod nízkou skalkou. Kousek před
Horšovským Týnem jsem uprostřed luk mimo cesty vyhledal soutok Radbuzy
s Černým potokem. Obě říčky byly zhruba stejně velké a Radbuza díky
tomu získala dvojnásobnou šířku. Od soutoku mě pěšina v trávě
kolem Radbuzy dovedla k rybníku u Nové Vsi na okraji Horšovského Týna.
Dominantou Týna je modernizovaný renesanční zámek nad nevelkým náměstím.
Za městem mě trápilo asi deset kilometrů množství aut na rušné
silnici I. třídy. Na okraji Staňkova jsem se zastavil u soutoku Radbuzy
a Zubřiny. Dva různobarevné proudy nějaký čas plynuly vedle sebe v
jednom korytě, než se spojily. Mezi Staňkovem a Holýšovem se mi od
aut ulevilo na místních silničkách mezi drobnými kopci. Za Holýšovem
jsem pro změnu využil místní asfaltovou silničku a posléze upravenou
lesní cestu. Kousek před Hradcem se nad ústím Hořiny do Radbuzy
klenul vysoký železniční viadukt. Z Hradce jsem se po místní silnici
posunul do Stodu. Pod náměstím tu do Radbuzy ústí Merklínka. Za
Stodem jsem se v mírně zvlněných polích houpal do Mantova. Na druhém
břehu řeky v Chotěšově mě zaujal mohutný blok barokního kláštera.
Stále mírně zvlněnými poli jsem pokračoval dál do Dobřan. Pod městečkem
byl původní gotický, v baroku renovovaný most ponechán chodcům a
cyklistům a pro auta vyrostl v těsném sousedství druhý, podstatně širší.
Za Lhotou se údolí najednou zúžilo a prohloubilo. Lesem jsem se překulil
přes další návrší do Valchy. Od ústí Lučního potoka jsem se z ní
po úpatí zalesněného svahu vezl po břehu přehrady České údolí až
k její hrázi. Kousek od ní jsem se napojil na značenou cyklostezku,
která mě malým tichým parčíkem po břehu řeky kolem sportovního
areálu dovedla na okraj místní části Doudlevce. Na prostranné louce
pod zástavbou se Radbuza spojovala s Úhlavou. Obě řeky lemovaly aleje
stromů, tu a tam se objevily chomáče vysokého býlí, na březích
posedávali rybáři a nic nepřipomínalo blízké velkoměsto. Ulicemi města
jsem se potom propletl do historického jádra Plzně. Za další z rušných
křižovatek jsem se ocitl ve Štruncových sadech. Vpravo za řekou stál
areál plzeňského pivovaru, vlevo jsem míjel fotbalový stadion. Blízko
soutoku se Mží se cesta stáčela mírným obloukem vlevo. Tady obě řeky,
Mže i Radbuza, končí svou pouť a jejich spojením vzniká Berounka. (srpen
2006) |
Horšovský Týn

Ústí Zubřiny u
Staňkova

Okolí Hradce

Stod |