Vzniká:
spojením Bílé (délka
13,2 km, povodí 27,5 km2), Střední (délka 12,4 km, povodí
83,7 km2) a Černé
Opavy (délka 17,9 km, povodí 58,7 km2) ve
Vrbně pod Pradědem, 540 m n.
m.
Ústí
zleva do: Odry u Ostravy-Svinova, 210 m
n. m.
Délka:
118,6 km od soutoku Černé
a Střední Opavy
Plocha
povodí: 2 088,8 km2
Nejdelší
přítoky: Štěpánka (asi 12 km), Raduňka (11 km), Moravice (105,1
km), Pilšťský p. (17,3 km), Velká (16 km), Heraltický p. (17,9 km),
Čížina (20,8 km), Hajnický p. (asi 10 km), Opavice (35,7 km), Krasovka
(14 km)
U
nádraží v Ostravě-Svinově jsem se přes most a po místních cestách
vymotal na asfaltovanou cyklostezku po pravém břehu Odry. Kousek po
proudu jsem se zastavil u soutoku Odry s Opavou. O další kus níž
jsem se vrátil na levý břeh a přes pole asfaltovanou stezkou po úpatí
zalesněného svahu vpravo se dostal k Opavě u třebovického nádraží.
Břehu řeky jsem se potom spolu s převážně asfaltovanou
cyklostezkou držel až do Jilešovic. Do Děhylova se vpravo zvedal
zalesněný svah, vlevo zastavil zahrádkářskou kolonii malý rybník,
za ním ji vystřídala pole. U Děhylova si role vyměnily: zalesněný
svah se zvedal vlevo, pod něj se vmáčkla chatová osada, vpravo se za
řekou rozprostřela hladina rybníka. Řeka tekla poměrně širokým,
ale mělkým korytem s kamenitým dnem. V mělké vodě splývalo množství
řas. Mezi Jilešovicemi a Hájem jsem se překulil přes menší kopec v polích.
Za mostem přes Opavu u Háje další z velkých rybníků chránily
tabulky: „Dobývací prostor. Vstup zakázán.“ Přesto byl obsypán
lidmi chtivými koupání. O kousek dál jsem ze silnice odbočil na polní
cestu, později jen koleje vyjeté po okraji pole. Když už to nešlo,
odstavil jsem kolo a pokračoval pěšky. Nakonec jsem se prodíral kukuřicí,
dokud jsem nenarazil na ústí Opusty. Cestou jsem objevoval pro mě krásné,
hustě skládané meandry řeky Opavy. Bylo zajímavé pozorovat, jak se
řeka ke mně přibližuje, pode mnou se stáčí obloukem a zase se
vzdaluje; jak ve svém korytě vytváří místy malé ostrůvky s chomáči
stromů; jak vymílá kolmé hlinité břehy na vnější straně oblouků.
Opusta, ač asi jen jedenáctikilometrový potok, byla celkem širokou a
vodnatou říčkou. Kousek nad ústím ji překonávala zapomenutá lávka
a jak už to bývá, na druhém břehu jsem objevil pohodlnou a vcelku
frekventovanou cestu. Blízko tohoto soutoku stojí městečko Dolní Benešov.
Z něj jsem kolem rybníka přejel na pravý břeh Opavy do Háje a potom
pokračoval uprostřed polí v nivě řeky do Mokrých Lazců. Vlevo
se na obzoru zvedaly nízké zalesněné vršky přední hradby Nízkého
Jeseníku. U Mokrých Lazců mě příjemně překvapila lávka přes řeku
na cyklostezce, která mi zkrátila cestu do Kravař. Za městečkem jsem
šlapal zámeckým parkem, zčásti proměněným v golfový areál,
a potom šotolinovou cestou po žluté turistické značce do Komárova.
Hned v sousedství mostu přes Opavu jsem vyhledal ústí Strouhy,
ramene vyvedeného o pár kilometrů výš z Moravice. Další asi
kilometr jsem se trápil v hustém provozu na hlavní silnici. U mostu přes
Moravici jsem slepě odbočil po pravém břehu řeky a po okraji pole se
dostal k jejímu soutoku s Opavou. Po dalších asi dvou kilometrech na
hlavní silnici jsem zastavil v centru Opavy.
Když
jsem hledal hlavní památky a turistické zajímavosti města, narazil
jsem i na zajímavý model sluneční soustavy. Každá planeta má
vyhrazen malý kovový stolek podle předem stanoveného poměru v určité
vzdálenosti od Slunce plovoucího v kašně před radnicí. Jednotlivé
planety zčásti upozorňují i na zajímavé objekty. Merkur je na dohled
Slunci vedle Slezského divadla, Venuše před Matičním domem, Země s Měsícem
před arkádami ve Dvořákových sadech, Mars u rektorátu Slezské
univerzity. Řadu doplňuje stolek před kostelem sv. Hedviky, moderní věžovité
stavby, který je věnován dvěma malým planetkám Oppavii a Silesii. Na
okraji města u sportovní haly je umístěn Jupiter. Za dalšími
planetami bych musel do sousedních vesnic: za Saturnem do Jaktaře, za
Uranem na střechu meziválečné betonové pevnosti u Milostovic, za
Neptunem ke kulturnímu domu ve Stěbořicích a za Plutem do arboreta u
Nového Dvora.
Od
mostu přes řeku v Opavě na Pekařské ulici lemuje její břeh
asfaltovaná stezka. Ta mě proti proudu dovedla kolem ústí Pilšťského
potoka k ústí Velké na okraji předměstských parků. Jimi jsem se
vymotal do Vávrovic. Na okraji vesnice začíná řeka plnit funkci
hranice mezi Českem a Polskem. Znovu mi nabídla trochu jinou tvář. V poměrně
širokém korytě vytvářela štěrkové nánosy a ostrůvky, nízkou
hladinu vody čeřily drobné hrázky z větších kamenů. Z Vávrovic
jsem po místní silničce šlapal do Držkovic. Odsud byla vybudována
cyklostezka. Na obou březích řeky se prostírala pole, nad levým
obzorem se zvedala nízká hradba kopců. U Skrochovic, v okolí ústí Čížiny,
se stezka trochu zúžila, asfalt vystřídala šotolina. Až u Úvalna
jsem se na něj vrátil. Kopec vlevo dostal lesní kabát a nad jeho
vrcholem vykoukla věž rozhledny na Cvilíně. Před Krnovem jsem objížděl
rozlehlý rybník. Ve městě jsem si všiml hlavních památek a vyhledal
soutok Opavy a Opavice. Ta převzala štafetu hraniční řeky. Nad
Krnovem se údolí výrazně zúžilo. Pole stoupala do mírných svahů přímo
od břehu řeky, na vrcholech je korunoval les. Vesnice vystrčily hlavní
silnici na levý břeh a samy zůstaly s vedlejší na pravém. Předměstí
Krnova plynule vystřídaly Brantice a ty zas jen úzký proužek pole oddělil
od Zátoru. Za Zátorem vedlejší silnice skončila. Cyklotrasa využila
upravenou lesní cestu a po ní vystoupala kus do svahu nad řekou. Zpátky
dolů se vrátila až v Nových Heřminovech. Odsud už jsem si
cykloznaček nevšímal a využil jedinou silnici. Nad Heřminovy už měla
krajina podhorský ráz. Vesnice si kolem sebe vymýtily prstence polí
uprostřed lesa a ty se nespojily v souvislý pás. Postupně se vystřídaly
Kunov, Široká Niva, Pocheň, Karlovice a na asi patnáctém kilometru z
Heřminov Vrbno pod Pradědem. Na jeho severním předměstí jsem
vyhledal soutok Černé a Zlaté Opavy jako faktický začátek řeky. (červenec
2015)
II.
Černá
Opava (17,9 km): Na dolním
toku se po loukách na březích rozptýlily domy Mnichova. Symbolicky
vchod do lesa střežila jedna z betonových pevnůstek z 30. let 20.
století. Nad Mnichovem jsem zvolna stoupal lesem vzhůru, jedním okem
sledoval naučnou stezku Lapků z Drakova a pravidelně po zhruba dvou
kilometrech dělal obrázek na potok. Byl stále stejný: voda se valila
po kamenitém dně a vytvářela malé ostrůvky většinou zarostlé býlím.
Hrad Drakov byl vyvrácen do základů, jedno ze zastavení mě upozornilo
na zbytky Josefského hamru, rozcestník odkazoval na další z hradů
Koberštejn. Nad odbočkou k Rejvízu vše skončilo. Potok byl najednou
úzký, ztracený v ne příliš hlubokém žlebu. Kousek před koncem údolí
značka upozornila na lesní hřbitov, který zůstal jako jediná památka
na malý zajatecký tábor z let 2. světové války. Po místní
cyklotrase jsem vystoupal na vrstevnici a po ní stále mírně vzhůru k
rozcestí Kristovo loučení. Pohlídal jsem si rozcestí lesních cest a
podle nich našel jeden z možných pramenů Černé Opavy. Z mělkého zářezu
ve svahu se voda sbírala v malé kamenné jímce přímo vedle cesty a
pod ní se vydávala dolů ze svahu. Navigace mě sice posílala kousek
jinam, ale tam jsem našel jen suché koryto.
Z
rozcestí Kristovo loučení jsem pokračoval necelých dvacet kilometrů
k Videlskému kříži. První asi dva kilometry byly asfaltované, ve
zbylých se sice lesníci snažili cesty upravit, přesto to zejména ve
sjezdech různě kodrcalo a skákalo. Neustálé přelévání nahoru dolů
se mi dost nepříjemně táhlo. Od Videlského kříže jsem sjel do
osady Vidly.
Střední
Opava (12,4 km): Z Videl
jsem vystoupal asi tři kilometry kolem horského potoka lesem po
asfaltované cestě k rozcestí Střední Opava. Kousek nad ním se
spojovaly dvě hlavní zdrojnice potoka a u soutoku upravená cesta pro
kola končila. Výš vedly jen úzké a strmé stezky pro pěší. Asi o půl
kilometru níž jsem minul můstek, přes nějž šplhala upravená lesní
cesta výš, až téměř k prameni hlavní zdrojnice, ale už mi docházely
nejen síly, ale i čas. Otočil jsem se a vydal zpátky do údolí. Vidly
byly nejvýše položenou osadou. Pod ní směrem k Vrbnu bylo ještě několik
osad většinou rozptýlených chalup. Lidé si kolem nich vymýtili pás
luk a zahrad. Silnice kopírovala břeh potoka a ten byl často zpevněn
betonovou zídkou. Až do Vrbna měl potok svižný spád. Na okraji městečka
se spojoval v malém parčíku s Bílou Opavou. Podle některých map se až
pod soutokem používá název Zlatá Opava.
Bílá
Opava (13,2 km): Z Vrbna
jsem stoupal zvolna vzhůru asi šest kilometrů prakticky neustále zástavbou.
Na městečko plynule navázal Ludvíkov, dnes spíš ráj turistů v nejrůznějších
penzionech a hospůdkách. Kousek za chalupami začínal les. A ten na
konci vesnice uzavřel i údolí. Stačilo však popojet sotva kilometr a
už začínala Karlova Studánka. Nějak se mi proti vzpomínkám na předchozí
výlet před zhruba deseti lety scvrkla. Stylové dřevěnice a léčebné
komplexy zvaly lázeňské hosty. Příjemnou atmosféru dotvářely malé
parčíky, místy i s jezírky s vodotrysky. Na horním konci obce v místě,
kde potok silnice opouštěla, jsem udělal poslední obrázek. Dál už
bych musel pěšky a často po dřevěných lávkách a upravených schůdkách
kolem fascinujících peřejí potoka až k chatě Barborka. (červenec
2015) |
Soutok Střední a
Černé Opavy ve Vrbně p. P.

Pocheň

Kunov

Zátor

Brantice

Ústí Opavice v
Krnově

Branice

Holasovice

Opava-Palhanec
Opava
|