OPAVA

Vzniká: spojením Bílé (délka 13,2 km, povodí 27,5 km²), Střední (délka 12,4 km, povodí 83,7 km²) a Černé Opavy (délka 17,9 km, povodí 58,7 km²) ve Vrbně pod Pradědem, 540 m n. m.

Ústí zleva do: Odry u Ostravy-Svinova, 210 m n. m.

Délka: 118,6 km od soutoku Černé a Střední Opavy

Plocha povodí: 2 088,8 km²

Nejdelší přítoky: Štěpánka (asi 12 km), Raduňka (11 km), Moravice (105,1 km), Pilšťský p. (17,3 km), Velká (16 km), Heraltický p. (17,9 km), Čížina (20,8 km), Hajnický p. (asi 10 km), Opavice (35,7 km), Krasovka (14 km)

U nádraží v Ostravě-Svinově jsem se přes most a po místních cestách vymotal na asfaltovanou cyklostezku po pravém břehu Odry. Kousek po proudu jsem se zastavil u soutoku Odry s Opavou. O další kus níž jsem se vrátil na levý břeh a přes pole asfaltovanou stezkou po úpatí zalesněného svahu vpravo se dostal k Opavě u třebovického nádraží. Břehu řeky jsem se potom spolu s převážně asfaltovanou cyklostezkou držel až do Jilešovic. Do Děhylova se vpravo zvedal zalesněný svah, vlevo zastavil zahrádkářskou kolonii malý rybník, za ním ji vystřídala pole. U Děhylova si role vyměnily: zalesněný svah se zvedal vlevo, pod něj se vmáčkla chatová osada, vpravo se za řekou rozprostřela hladina rybníka. Řeka tekla poměrně širokým, ale mělkým korytem s kamenitým dnem. V mělké vodě splývalo množství řas. Mezi Jilešovicemi a Hájem jsem se překulil přes menší kopec v polích. Za mostem přes Opavu u Háje další z velkých rybníků chránily tabulky: „Dobývací prostor. Vstup zakázán.“ Přesto byl obsypán lidmi chtivými koupání. O kousek dál jsem ze silnice odbočil na polní cestu, později jen koleje vyjeté po okraji pole. Když už to nešlo, odstavil jsem kolo a pokračoval pěšky. Nakonec jsem se prodíral kukuřicí, dokud jsem nenarazil na ústí Opusty. Cestou jsem objevoval pro mě krásné, hustě skládané meandry řeky Opavy. Bylo zajímavé pozorovat, jak se řeka ke mně přibližuje, pode mnou se stáčí obloukem a zase se vzdaluje; jak ve svém korytě vytváří místy malé ostrůvky s chomáči stromů; jak vymílá kolmé hlinité břehy na vnější straně oblouků. Opusta, ač asi jen jedenáctikilometrový potok, byla celkem širokou a vodnatou říčkou. Kousek nad ústím ji překonávala zapomenutá lávka a jak už to bývá, na druhém břehu jsem objevil pohodlnou a vcelku frekventovanou cestu. Blízko tohoto soutoku stojí městečko Dolní Benešov. Z něj jsem kolem rybníka přejel na pravý břeh Opavy do Háje a potom pokračoval uprostřed polí v nivě řeky do Mokrých Lazců. Vlevo se na obzoru zvedaly nízké zalesněné vršky přední hradby Nízkého Jeseníku. U Mokrých Lazců mě příjemně překvapila lávka přes řeku na cyklostezce, která mi zkrátila cestu do Kravař. Za městečkem jsem šlapal zámeckým parkem, zčásti proměněným v golfový areál, a potom šotolinovou cestou po žluté turistické značce do Komárova. Hned v sousedství mostu přes Opavu jsem vyhledal ústí Strouhy, ramene vyvedeného o pár kilometrů výš z Moravice. Další asi kilometr jsem se trápil v hustém provozu na hlavní silnici. U mostu přes Moravici jsem slepě odbočil po pravém břehu řeky a po okraji pole se dostal k jejímu soutoku s Opavou. Po dalších asi dvou kilometrech na hlavní silnici jsem zastavil v centru Opavy.

Když jsem hledal hlavní památky a turistické zajímavosti města, narazil jsem i na zajímavý model sluneční soustavy. Každá planeta má vyhrazen malý kovový stolek podle předem stanoveného poměru v určité vzdálenosti od Slunce plovoucího v kašně před radnicí. Jednotlivé planety zčásti upozorňují i na zajímavé objekty. Merkur je na dohled Slunci vedle Slezského divadla, Venuše před Matičním domem, Země s Měsícem před arkádami ve Dvořákových sadech, Mars u rektorátu Slezské univerzity. Řadu doplňuje stolek před kostelem sv. Hedviky, moderní věžovité stavby, který je věnován dvěma malým planetkám Oppavii a Silesii. Na okraji města u sportovní haly je umístěn Jupiter. Za dalšími planetami bych musel do sousedních vesnic: za Saturnem do Jaktaře, za Uranem na střechu meziválečné betonové pevnosti u Milostovic, za Neptunem ke kulturnímu domu ve Stěbořicích a za Plutem do arboreta u Nového Dvora.

Od mostu přes řeku v Opavě na Pekařské ulici lemuje její břeh asfaltovaná stezka. Ta mě proti proudu dovedla kolem ústí Pilšťského potoka k ústí Velké na okraji předměstských parků. Jimi jsem se vymotal do Vávrovic. Na okraji vesnice začíná řeka plnit funkci hranice mezi Českem a Polskem. Znovu mi nabídla trochu jinou tvář. V poměrně širokém korytě vytvářela štěrkové nánosy a ostrůvky, nízkou hladinu vody čeřily drobné hrázky z větších kamenů. Z Vávrovic jsem po místní silničce šlapal do Držkovic. Odsud byla vybudována cyklostezka. Na obou březích řeky se prostírala pole, nad levým obzorem se zvedala nízká hradba kopců. U Skrochovic, v okolí ústí Čížiny, se stezka trochu zúžila, asfalt vystřídala šotolina. Až u Úvalna jsem se na něj vrátil. Kopec vlevo dostal lesní kabát a nad jeho vrcholem vykoukla věž rozhledny na Cvilíně. Před Krnovem jsem objížděl rozlehlý rybník. Ve městě jsem si všiml hlavních památek a vyhledal soutok Opavy a Opavice. Ta převzala štafetu hraniční řeky. Nad Krnovem se údolí výrazně zúžilo. Pole stoupala do mírných svahů přímo od břehu řeky, na vrcholech je korunoval les. Vesnice vystrčily hlavní silnici na levý břeh a samy zůstaly s vedlejší na pravém. Předměstí Krnova plynule vystřídaly Brantice a ty zas jen úzký proužek pole oddělil od Zátoru. Za Zátorem vedlejší silnice skončila. Cyklotrasa využila upravenou lesní cestu a po ní vystoupala kus do svahu nad řekou. Zpátky dolů se vrátila až v Nových Heřminovech. Odsud už jsem si cykloznaček nevšímal a využil jedinou silnici. Nad Heřminovy už měla krajina podhorský ráz. Vesnice si kolem sebe vymýtily prstence polí uprostřed lesa a ty se nespojily v souvislý pás. Postupně se vystřídaly Kunov, Široká Niva, Pocheň, Karlovice a na asi patnáctém kilometru z Heřminov Vrbno pod Pradědem. Na jeho severním předměstí jsem vyhledal soutok Černé a Zlaté Opavy jako faktický začátek řeky. (červenec 2015)

II.

Černá Opava (17,9 km): Na dolním toku se po loukách na březích rozptýlily domy Mnichova. Symbolicky vchod do lesa střežila jedna z betonových pevnůstek z 30. let 20. století. Nad Mnichovem jsem zvolna stoupal lesem vzhůru, jedním okem sledoval naučnou stezku Lapků z Drakova a pravidelně po zhruba dvou kilometrech dělal obrázek na potok. Byl stále stejný: voda se valila po kamenitém dně a vytvářela malé ostrůvky většinou zarostlé býlím. Hrad Drakov byl vyvrácen do základů, jedno ze zastavení mě upozornilo na zbytky Josefského hamru, rozcestník odkazoval na další z hradů Koberštejn. Nad odbočkou k Rejvízu vše skončilo. Potok byl najednou úzký, ztracený v ne příliš hlubokém žlebu. Kousek před koncem údolí značka upozornila na lesní hřbitov, který zůstal jako jediná památka na malý zajatecký tábor z let 2. světové války. Po místní cyklotrase jsem vystoupal na vrstevnici a po ní stále mírně vzhůru k rozcestí Kristovo loučení. Pohlídal jsem si rozcestí lesních cest a podle nich našel jeden z možných pramenů Černé Opavy. Z mělkého zářezu ve svahu se voda sbírala v malé kamenné jímce přímo vedle cesty a pod ní se vydávala dolů ze svahu. Navigace mě sice posílala kousek jinam, ale tam jsem našel jen suché koryto.

Z rozcestí Kristovo loučení jsem pokračoval necelých dvacet kilometrů k Videlskému kříži. První asi dva kilometry byly asfaltované, ve zbylých se sice lesníci snažili cesty upravit, přesto to zejména ve sjezdech různě kodrcalo a skákalo. Neustálé přelévání nahoru dolů se mi dost nepříjemně táhlo. Od Videlského kříže jsem sjel do osady Vidly.

Střední Opava (12,4 km): Z Videl jsem vystoupal asi tři kilometry kolem horského potoka lesem po asfaltované cestě k rozcestí Střední Opava. Kousek nad ním se spojovaly dvě hlavní zdrojnice potoka a u soutoku upravená cesta pro kola končila. Výš vedly jen úzké a strmé stezky pro pěší. Asi o půl kilometru níž jsem minul můstek, přes nějž šplhala upravená lesní cesta výš, až téměř k prameni hlavní zdrojnice, ale už mi docházely nejen síly, ale i čas. Otočil jsem se a vydal zpátky do údolí. Vidly byly nejvýše položenou osadou. Pod ní směrem k Vrbnu bylo ještě několik osad většinou rozptýlených chalup. Lidé si kolem nich vymýtili pás luk a zahrad. Silnice kopírovala břeh potoka a ten byl často zpevněn betonovou zídkou. Až do Vrbna měl potok svižný spád. Na okraji městečka se spojoval v malém parčíku s Bílou Opavou. Podle některých map se až pod soutokem používá název Zlatá Opava.

Bílá Opava (13,2 km): Z Vrbna jsem stoupal zvolna vzhůru asi šest kilometrů prakticky neustále zástavbou. Na městečko plynule navázal Ludvíkov, dnes spíš ráj turistů v nejrůznějších penzionech a hospůdkách. Kousek za chalupami začínal les. A ten na konci vesnice uzavřel i údolí. Stačilo však popojet sotva kilometr a už začínala Karlova Studánka. Nějak se mi proti vzpomínkám na předchozí výlet před zhruba deseti lety scvrkla. Stylové dřevěnice a léčebné komplexy zvaly lázeňské hosty. Příjemnou atmosféru dotvářely malé parčíky, místy i s jezírky s vodotrysky. Na horním konci obce v místě, kde potok silnice opouštěla, jsem udělal poslední obrázek. Dál už bych musel pěšky a často po dřevěných lávkách a upravených schůdkách kolem fascinujících peřejí potoka až k chatě Barborka. (červenec 2015)

Soutok Střední a Černé Opavy ve Vrbně p. P.

Pocheň

Kunov

Zátor

Brantice

Ústí Opavice v Krnově

Branice

Holasovice

Opava-Palhanec

Opava

Ústí do Odry v Ostravě-Nové Vsi Dolní Benešov Mokré Lazce Ústí Moravice u Opavy
Planeta Jupiter v Opavě

ZDROJNICE OPAVY

Černá Opava pramení na z. svahu Orlíka ve výšce 1 030 m n. m., ve Vrbně se spojuje se Střední Opavou v 540 m n. m., plocha povodí 58,7 km², délka toku 17,9 km.	Střední Opava pramení na sv. svazích Pradědu ve výšce 1 195 m n. m., ve Vrbně se spojuje s Černou Opavou v 540 m n. m., plocha povodí 83,7 km², délka toku 12,4 km.	Bílá Opava pramení na j. svazích Pradědu ve výšce 1 260 m n. m. ústí zprava do Střední Opavy u Vrbna v 544 m n. m., plocha povodí 27,5 km², délka toku 13,2 km.
Jeden z pramenů Černé Opavy	Na rozcestí Střední Opava	Počátky Bílé Opavy pod chatou Barborka
Na Černé Opavě	Na Střední Opavě	Na Bílé Opavě
Soutok Zlaté (Střední) a Černé Opavy	Soutok Bílé a Střední Opavy, vznik Zlaté Opavy

Vzniká: spojením Bílé (délka 13,2 km, povodí 27,5 km²), Střední (délka 12,4 km, povodí 83,7 km²) a Černé Opavy (délka 17,9 km, povodí 58,7 km²) ve Vrbně pod Pradědem, 540 m n. m. Ústí zleva do: Odry u Ostravy-Svinova, 210 m n. m. Délka: 118,6 km od soutoku Černé a Střední Opavy Plocha povodí: 2 088,8 km² Nejdelší přítoky: Štěpánka (asi 12 km), Raduňka (11 km), Moravice (105,1 km), Pilšťský p. (17,3 km), Velká (16 km), Heraltický p. (17,9 km), Čížina (20,8 km), Hajnický p. (asi 10 km), Opavice (35,7 km), Krasovka (14 km) U nádraží v Ostravě-Svinově jsem se přes most a po místních cestách vymotal na asfaltovanou cyklostezku po pravém břehu Odry. Kousek po proudu jsem se zastavil u soutoku Odry s Opavou. O další kus níž jsem se vrátil na levý břeh a přes pole asfaltovanou stezkou po úpatí zalesněného svahu vpravo se dostal k Opavě u třebovického nádraží. Břehu řeky jsem se potom spolu s převážně asfaltovanou cyklostezkou držel až do Jilešovic. Do Děhylova se vpravo zvedal zalesněný svah, vlevo zastavil zahrádkářskou kolonii malý rybník, za ním ji vystřídala pole. U Děhylova si role vyměnily: zalesněný svah se zvedal vlevo, pod něj se vmáčkla chatová osada, vpravo se za řekou rozprostřela hladina rybníka. Řeka tekla poměrně širokým, ale mělkým korytem s kamenitým dnem. V mělké vodě splývalo množství řas. Mezi Jilešovicemi a Hájem jsem se překulil přes menší kopec v polích. Za mostem přes Opavu u Háje další z velkých rybníků chránily tabulky: „Dobývací prostor. Vstup zakázán.“ Přesto byl obsypán lidmi chtivými koupání. O kousek dál jsem ze silnice odbočil na polní cestu, později jen koleje vyjeté po okraji pole. Když už to nešlo, odstavil jsem kolo a pokračoval pěšky. Nakonec jsem se prodíral kukuřicí, dokud jsem nenarazil na ústí Opusty. Cestou jsem objevoval pro mě krásné, hustě skládané meandry řeky Opavy. Bylo zajímavé pozorovat, jak se řeka ke mně přibližuje, pode mnou se stáčí obloukem a zase se vzdaluje; jak ve svém korytě vytváří místy malé ostrůvky s chomáči stromů; jak vymílá kolmé hlinité břehy na vnější straně oblouků. Opusta, ač asi jen jedenáctikilometrový potok, byla celkem širokou a vodnatou říčkou. Kousek nad ústím ji překonávala zapomenutá lávka a jak už to bývá, na druhém břehu jsem objevil pohodlnou a vcelku frekventovanou cestu. Blízko tohoto soutoku stojí městečko Dolní Benešov. Z něj jsem kolem rybníka přejel na pravý břeh Opavy do Háje a potom pokračoval uprostřed polí v nivě řeky do Mokrých Lazců. Vlevo se na obzoru zvedaly nízké zalesněné vršky přední hradby Nízkého Jeseníku. U Mokrých Lazců mě příjemně překvapila lávka přes řeku na cyklostezce, která mi zkrátila cestu do Kravař. Za městečkem jsem šlapal zámeckým parkem, zčásti proměněným v golfový areál, a potom šotolinovou cestou po žluté turistické značce do Komárova. Hned v sousedství mostu přes Opavu jsem vyhledal ústí Strouhy, ramene vyvedeného o pár kilometrů výš z Moravice. Další asi kilometr jsem se trápil v hustém provozu na hlavní silnici. U mostu přes Moravici jsem slepě odbočil po pravém břehu řeky a po okraji pole se dostal k jejímu soutoku s Opavou. Po dalších asi dvou kilometrech na hlavní silnici jsem zastavil v centru Opavy. Když jsem hledal hlavní památky a turistické zajímavosti města, narazil jsem i na zajímavý model sluneční soustavy. Každá planeta má vyhrazen malý kovový stolek podle předem stanoveného poměru v určité vzdálenosti od Slunce plovoucího v kašně před radnicí. Jednotlivé planety zčásti upozorňují i na zajímavé objekty. Merkur je na dohled Slunci vedle Slezského divadla, Venuše před Matičním domem, Země s Měsícem před arkádami ve Dvořákových sadech, Mars u rektorátu Slezské univerzity. Řadu doplňuje stolek před kostelem sv. Hedviky, moderní věžovité stavby, který je věnován dvěma malým planetkám Oppavii a Silesii. Na okraji města u sportovní haly je umístěn Jupiter. Za dalšími planetami bych musel do sousedních vesnic: za Saturnem do Jaktaře, za Uranem na střechu meziválečné betonové pevnosti u Milostovic, za Neptunem ke kulturnímu domu ve Stěbořicích a za Plutem do arboreta u Nového Dvora. Od mostu přes řeku v Opavě na Pekařské ulici lemuje její břeh asfaltovaná stezka. Ta mě proti proudu dovedla kolem ústí Pilšťského potoka k ústí Velké na okraji předměstských parků. Jimi jsem se vymotal do Vávrovic. Na okraji vesnice začíná řeka plnit funkci hranice mezi Českem a Polskem. Znovu mi nabídla trochu jinou tvář. V poměrně širokém korytě vytvářela štěrkové nánosy a ostrůvky, nízkou hladinu vody čeřily drobné hrázky z větších kamenů. Z Vávrovic jsem po místní silničce šlapal do Držkovic. Odsud byla vybudována cyklostezka. Na obou březích řeky se prostírala pole, nad levým obzorem se zvedala nízká hradba kopců. U Skrochovic, v okolí ústí Čížiny, se stezka trochu zúžila, asfalt vystřídala šotolina. Až u Úvalna jsem se na něj vrátil. Kopec vlevo dostal lesní kabát a nad jeho vrcholem vykoukla věž rozhledny na Cvilíně. Před Krnovem jsem objížděl rozlehlý rybník. Ve městě jsem si všiml hlavních památek a vyhledal soutok Opavy a Opavice. Ta převzala štafetu hraniční řeky. Nad Krnovem se údolí výrazně zúžilo. Pole stoupala do mírných svahů přímo od břehu řeky, na vrcholech je korunoval les. Vesnice vystrčily hlavní silnici na levý břeh a samy zůstaly s vedlejší na pravém. Předměstí Krnova plynule vystřídaly Brantice a ty zas jen úzký proužek pole oddělil od Zátoru. Za Zátorem vedlejší silnice skončila. Cyklotrasa využila upravenou lesní cestu a po ní vystoupala kus do svahu nad řekou. Zpátky dolů se vrátila až v Nových Heřminovech. Odsud už jsem si cykloznaček nevšímal a využil jedinou silnici. Nad Heřminovy už měla krajina podhorský ráz. Vesnice si kolem sebe vymýtily prstence polí uprostřed lesa a ty se nespojily v souvislý pás. Postupně se vystřídaly Kunov, Široká Niva, Pocheň, Karlovice a na asi patnáctém kilometru z Heřminov Vrbno pod Pradědem. Na jeho severním předměstí jsem vyhledal soutok Černé a Zlaté Opavy jako faktický začátek řeky. (červenec 2015) II. Černá Opava (17,9 km): Na dolním toku se po loukách na březích rozptýlily domy Mnichova. Symbolicky vchod do lesa střežila jedna z betonových pevnůstek z 30. let 20. století. Nad Mnichovem jsem zvolna stoupal lesem vzhůru, jedním okem sledoval naučnou stezku Lapků z Drakova a pravidelně po zhruba dvou kilometrech dělal obrázek na potok. Byl stále stejný: voda se valila po kamenitém dně a vytvářela malé ostrůvky většinou zarostlé býlím. Hrad Drakov byl vyvrácen do základů, jedno ze zastavení mě upozornilo na zbytky Josefského hamru, rozcestník odkazoval na další z hradů Koberštejn. Nad odbočkou k Rejvízu vše skončilo. Potok byl najednou úzký, ztracený v ne příliš hlubokém žlebu. Kousek před koncem údolí značka upozornila na lesní hřbitov, který zůstal jako jediná památka na malý zajatecký tábor z let 2. světové války. Po místní cyklotrase jsem vystoupal na vrstevnici a po ní stále mírně vzhůru k rozcestí Kristovo loučení. Pohlídal jsem si rozcestí lesních cest a podle nich našel jeden z možných pramenů Černé Opavy. Z mělkého zářezu ve svahu se voda sbírala v malé kamenné jímce přímo vedle cesty a pod ní se vydávala dolů ze svahu. Navigace mě sice posílala kousek jinam, ale tam jsem našel jen suché koryto. Z rozcestí Kristovo loučení jsem pokračoval necelých dvacet kilometrů k Videlskému kříži. První asi dva kilometry byly asfaltované, ve zbylých se sice lesníci snažili cesty upravit, přesto to zejména ve sjezdech různě kodrcalo a skákalo. Neustálé přelévání nahoru dolů se mi dost nepříjemně táhlo. Od Videlského kříže jsem sjel do osady Vidly. Střední Opava (12,4 km): Z Videl jsem vystoupal asi tři kilometry kolem horského potoka lesem po asfaltované cestě k rozcestí Střední Opava. Kousek nad ním se spojovaly dvě hlavní zdrojnice potoka a u soutoku upravená cesta pro kola končila. Výš vedly jen úzké a strmé stezky pro pěší. Asi o půl kilometru níž jsem minul můstek, přes nějž šplhala upravená lesní cesta výš, až téměř k prameni hlavní zdrojnice, ale už mi docházely nejen síly, ale i čas. Otočil jsem se a vydal zpátky do údolí. Vidly byly nejvýše položenou osadou. Pod ní směrem k Vrbnu bylo ještě několik osad většinou rozptýlených chalup. Lidé si kolem nich vymýtili pás luk a zahrad. Silnice kopírovala břeh potoka a ten byl často zpevněn betonovou zídkou. Až do Vrbna měl potok svižný spád. Na okraji městečka se spojoval v malém parčíku s Bílou Opavou. Podle některých map se až pod soutokem používá název Zlatá Opava. Bílá Opava (13,2 km): Z Vrbna jsem stoupal zvolna vzhůru asi šest kilometrů prakticky neustále zástavbou. Na městečko plynule navázal Ludvíkov, dnes spíš ráj turistů v nejrůznějších penzionech a hospůdkách. Kousek za chalupami začínal les. A ten na konci vesnice uzavřel i údolí. Stačilo však popojet sotva kilometr a už začínala Karlova Studánka. Nějak se mi proti vzpomínkám na předchozí výlet před zhruba deseti lety scvrkla. Stylové dřevěnice a léčebné komplexy zvaly lázeňské hosty. Příjemnou atmosféru dotvářely malé parčíky, místy i s jezírky s vodotrysky. Na horním konci obce v místě, kde potok silnice opouštěla, jsem udělal poslední obrázek. Dál už bych musel pěšky a často po dřevěných lávkách a upravených schůdkách kolem fascinujících peřejí potoka až k chatě Barborka. (červenec 2015)				Soutok Střední a Černé Opavy ve Vrbně p. P. Pocheň Kunov Zátor Brantice Ústí Opavice v Krnově Branice Holasovice Opava-Palhanec Opava

Ústí do Odry v Ostravě-Nové Vsi	Dolní Benešov	Mokré Lazce	Ústí Moravice u Opavy	Planeta Jupiter v Opavě