Pramen:
pod polskou horou Stog
Izerski, asi 1030 m n. m.
Ústí
zprava do: Labe u Lázní
Toušeň, 169 m n. m.
Délka:
164,6 km
Plocha
povodí: 2 193 km2
Nejdelší
přítoky: Strenický p. (19,2 km), Klenice
(27,7 km), Kněžmostka (17,9 km), Zábrdka (23,9 km), Mohelka (43,2 km),
Žehrovka (23,8 km), Libuňka (19,9 km), Kamenice (36,2 km), Oleška (34,2
km), Jizerka (21,5 km)
II.
Od
Bártlovy boudy na okraji Bílého potoka jsem se pěšky vydal na polskou
horu Stog Izerski. První zhruba dva kilometry jsem stoupal upravenou lesní
cestou, později úzkou kamenitou stezkou kolem Hájeného potoka. Od něj
jsem odbočil na vrchol Paličníku s pozoruhodnými skalními útvary.
Upravenými lesními cestami jsem potom sestoupil na rozcestí Na Písčinách
a asfaltovou vystoupal pod Nebeský žebřík. Přímo po spádnici jsem
úzkou kamenitou stezkou vystoupal na vrchol Smrku, nejvyššího bodu české
části Jizerských hor. O kousek dál mi jen hraniční kameny
prozradily, kde jsem překročil hranice do Polska. Po hřebeni jsem došel
na Stog Izerski. Vyfotil jsem si vysílač a boudu pod ním a kousek se vrátil
do malého sedla.
Od
něj jsem sestupoval neznačenou lesní cestou mírně dolů. Před chatou
dřevařů jsem našel malé bezodtoké jezírko s rašelinnou vodou. Pod
chatou bublal pod cestou drobný potůček. Kousek nad cestou vyvěral z
malé mokřiny. Podle mapy jsem byl u hlavního pramene Jizery.
Vrátil
jsem se do sedla, na horu Smrk, pod Nebeský žebřík a ještě kus k
rozcestí Na Písčinách. Podle televizního cyklu Zpět k pramenům měl
být český pramen Jizery označen. Potok mezi cestou a blízkou hranicí
byla Jizera. Vydal jsem se proto kolem ní vzhůru. Potok mě po hraně zaříznutého
údolíčka přivedl na dřevařskou cestu a rozpadl se do několika pramínků.
O kus výš jsem je jen obtížně hledal v zaneřáděné pasece. Když
jsem ji obešel, pramínky se rozpadly do spousty drobných vlásečnic a
ztratily se mi pod mechem a v malých jezírkách. Vybrat z nich konkrétní
pramen dost dobře nešlo. Chvíli jsem bloumal lesem, ale žádnou
kamennou zídku s dřevěným korýtkem, jak ji ukazuje televizní cyklus,
nenašel. Z lesa jsem se vymotal na státní hranici. Nemělo to cenu.
Pokud označený pramen existuje, sám ho nenajdu.
Večer
jsem se o prameni Jizery bavil s místními v hospodě. Jeden z nich mi řekl,
že nahoře dělal třicet let hajného, ale o žádném konkrétním
prameni na české straně hranice neví, jen v Polsku. Potvrdil i to, že
Jizera se rozpadá do spousty drobných vlásečnic a v Čechách konkrétní
pramen dost dobře označit nejde. Tak nevím… (srpen 2008)
[Když
jsem se po návratu z výletu doma znovu díval na DVD Zpět k pramenům,
nemohl jsem se zbavit dojmu, že to, co tam pan Munzar ukazuje jako označený
pramen Jizery, je ve skutečnosti pramen Hájného potoka, který teče do
Smědé a přes Lužickou Nisu a Odru do Baltského moře, tedy jiného než
Jizera.]
I./1.
Bílý Potok - Nové Město p. S. - Izerska Polana - Orly - Jizerka -
Rokytnice n. J. - Semily - Železný Brod (106 km):
Z
Bílého Potoka jsem se vydal po větru údolím Smědé dolů do Hejnic.
Z nich jsem se přes jeden nepříjemný kopec v polích překulil do Lázní
Libverda a přes druhý do Nového Města. Mírné stoupání k hraničnímu
přechodu do Polska bylo vcelku pohodlné. Vítr mě brzdil až cestou dolů
do Swieradowa na rozhraní zalesněného svahu a roviny polí. Při dobývání
sedla pod vrcholem hlavního Jizerského hřbetu nad Swieradowem mi místy
nestačily ani nejlehčí převody. Les pod vrcholem vystřídaly planiny
s lesními školkami. Dosažení sedla na Polaně Izerskej bylo pro mě
vysvobozením.
A
hurá dolů. Po několika kilometrech v lese sjezd skončil na rozsáhlé,
téměř ploché louce. Z osady Izera zůstala stát jen jedna chata, základy
dalších zarůstaly trávou. Asfalt vystřídala prašná cesta. Jizera
se klikatila uprostřed louky jako klidný potok s písčitým dnem. Po
dalších kilometrech jsem se znovu schoval do lesa. Z hlavní cesty jsem
odbočil na rozbitou stezku plnou kamení a místy rozmáčenou potokem.
Ta mě přivedla k dřevěnému mostu přes Jizeru. Po něm jsem se vrátil
na české území. Jizera se proměnila. Její koryto zasypaly velké
kameny a ona si mezi nimi hledala cestu jen s obtížemi. Kamenitou, rozmáčenou
stezkou jsem kolo vytlačil vzhůru kolem Jizerky, jednoho z drobných přítoků,
do stejnojmenné osady. Tu tvořil shluk chalup na horské louce. Z
Jizerky jsem vyšlapal další nepříjemný kopec. Na úzké asfaltové
silničce se vzájemně proplétala auta, cyklisté a chodci. Z vrcholu se
mi otevřel zajímavý pohled na údolí Jizery, nad nímž se zvedal hřeben
Krkonoš. Nejprve lesem a potom rozptýlenou zástavbou Kořenova jsem předlouhé
kilometry sjížděl.
Od
rozcestí Na Mýtě jsem sledoval břeh řeky. Úzké údolí těsně svíraly
strmé srázy. Drobné skály a skalky se schovávaly do barevných kabátů
lesa. První trochu větší louka se otevřela v Rokytnici. Níž po
proudu začaly řeku přehrazovat splavy a náhony napájely menší průmyslové
podniky. Další větší vesnicí, kterou jsem potkal, byla Poniklá. Za
Horní Sytovou se mi zdálo, že svahy nebyly tak vysoké a strmé. Možná
to bylo tím, že řeka začala meandrovat a ve vnitřní straně oblouků
kopce obrousila.
V
Semilech jsem asi na hodinu zastavil. Kromě jiného jsem si připomněl
slavné rodáky: politika a novináře Františka Ladislava Riegra a
spisovatele Antala Staška a Ivana Olbrachta. Prošel jsem se malým parčíkem
na nábřeží Jizery kolem ústí Olešky. Ze Semil jsem v houstnoucím
šeru zdolal další kopec o Cimbálu. Lesem jsem potom v četných zatáčkách
sjel k potoku Vošmenda u Podbozkova. Další sjezd úzkým hlubokým údolím
potoka k Jizeře byl ve tmě nepříjemný. Tma mi zabránila vyfotit si
ústí Kamenice do Jizery. Po břehu Jizery jsem dorazil do Železného
Brodu.
I./2.
Železný Brod - Turnov - Mnichovo Hradiště - Mladá Boleslav - Benátky
n. J - St. Boleslav (94 km):
Ze
Železného Brodu prakticky až do Turnova jsem pokračoval podobným terénem
jako včera před Semilami. Vysoké zalesněné kopce svíraly řeku z
obou stran a jen málokdy se na březích objevila louka. Řeku už
neblokovaly žádné velké balvany a jen drobné kameny čeřily její
hladinu. V Malé Skále jsem obdivoval pozoruhodný skalní útvar s
barokní kaplí na vrcholku. Za vesnicí jsem zdolal hodně nepříjemný
kopec. Na okraji Turnova jsem minul zámek Hrubý Rohozec. Krátce jsem se
prošel po historickém městečku. Na závěr prohlídky jsem si z mostu
udělal obrázek Jizery. Definitivně ztratila svou hravost, rozšířila
se, prohloubila své koryto a zvážněla.
Za
Turnovem se krajina proměnila. Bývalé hory připomínal jen masiv Českého
ráje ztracený v mlžném oparu vlevo. Kolem silnice se prostírala plochá
pole s jen mírně zvednutými okraji. Že je to jen povrchní dojem jsem
se vzápětí přesvědčil ve Svijanech, když jsem od řeky na hranu údolí
vyšlapal nepříjemně prudký kopec. Opět jsem se chvíli vezl rovinou
polí a potom se skutálel dolů do Loukova. Až do Mnichova Hradiště se
kolem řeky prostírala široká louka s políčky a vesnicemi. Ty z obou
stran lemovaly nízké skalky, nad nimi svahy porůstal les. V Mohelnici mě
zaujal románský kostel a vyhledal jsem ústí nejdelšího přítoku
Jizery, Mohelky. V Mnichově Hradišti jsem obdivoval rozsáhlý barokní
zámek. V přilehlém klášteře je pochovaný vojevůdce Albrecht z Valdštejna.
Pod městečkem jsem minul ústí Zábrdky. Vytáhl jsem další kopec v
polích do Bakova a přes dolík se zhoupl do Kosmonos. Z nich jsem sjel
na okraj Mladé Boleslavi. Několik kilometrů vlevo defiloval areál závodu
Škoda a vpravo rozsáhlé panelové sídliště. Na dalším návrší
jsem se dostal do středu historického města. Z něj mě nejvíce zaujal
místní hrad na pískovcové skalce nad říčkou Klenicí. O kousek dál
jsem se zastavil u jejího ústí do Jizery.
Město
jsem opouštěl po břehu Jizery. U Pískové Lhoty jsem se napojil na
starou silnici č. 610. Vždycky jsem kousek nastoupal v polích nebo v
malém lesíku a potom předlouho sjížděl. Mnohem víc mi vadilo velké
množství aut. Z tohoto stereotypu mě po více než deseti kilometrech
vytrhla zastávka u zámku v Benátkách nad Jizerou. Definitivně jsem ho
opustil po dalších asi patnácti kilometrech u Otradovic, kdy jsem odbočil
na písčitou lesní cestu po modré turistické značce. Po dalších asi
pěti kilometrech jsem se z lesa vynořil na okraji Nového Vestce. K cíli
cesty mi chyběl kousek. Z vesnice jsem se pustil po břehu řeky pěšinou
v trávě na okraji pole. Poslední obrázek na ústí Jizery do Labe se
mi nepovedl. Jednak mi ho zhatilo stmívání, jednak jsem ho trochu uspěchal.
Rozbitou stezkou po okraji pole jsem už za úplné tmy doskákal na okraj
Staré Boleslavi. Tam jsem kolo naložil do vlaku a jím se vrátil domů.
(říjen 2005) |

Pod
horou Stog Izerski

Jizerské
rašeliniště

Okolí
Rokytnice n. J.

Horní
Sytová

Semily

Ústí
Kamenice (srpen 15)

Malá
Skála

Turnov
|