JIZERA

Pramen: pod polskou horou Stog Izerski, asi 1030 m n. m.

Ústí zprava do: Labe u Lázní Toušeň, 169 m n. m.

Délka: 164,6 km

Plocha povodí: 2 193 km²

Nejdelší přítoky: Strenický p. (19,2 km), Klenice (27,7 km), Kněžmostka (17,9 km), Zábrdka (23,9 km), Mohelka (43,2 km), Žehrovka (23,8 km), Libuňka (19,9 km), Kamenice (36,2 km), Oleška (34,2 km), Jizerka (21,5 km)

II.

Od Bártlovy boudy na okraji Bílého potoka jsem se pěšky vydal na polskou horu Stog Izerski. První zhruba dva kilometry jsem stoupal upravenou lesní cestou, později úzkou kamenitou stezkou kolem Hájeného potoka. Od něj jsem odbočil na vrchol Paličníku s pozoruhodnými skalními útvary. Upravenými lesními cestami jsem potom sestoupil na rozcestí Na Písčinách a asfaltovou vystoupal pod Nebeský žebřík. Přímo po spádnici jsem úzkou kamenitou stezkou vystoupal na vrchol Smrku, nejvyššího bodu české části Jizerských hor. O kousek dál mi jen hraniční kameny prozradily, kde jsem překročil hranice do Polska. Po hřebeni jsem došel na Stog Izerski. Vyfotil jsem si vysílač a boudu pod ním a kousek se vrátil do malého sedla.

Od něj jsem sestupoval neznačenou lesní cestou mírně dolů. Před chatou dřevařů jsem našel malé bezodtoké jezírko s rašelinnou vodou. Pod chatou bublal pod cestou drobný potůček. Kousek nad cestou vyvěral z malé mokřiny. Podle mapy jsem byl u hlavního pramene Jizery.

Vrátil jsem se do sedla, na horu Smrk, pod Nebeský žebřík a ještě kus k rozcestí Na Písčinách. Podle televizního cyklu Zpět k pramenům měl být český pramen Jizery označen. Potok mezi cestou a blízkou hranicí byla Jizera. Vydal jsem se proto kolem ní vzhůru. Potok mě po hraně zaříznutého údolíčka přivedl na dřevařskou cestu a rozpadl se do několika pramínků. O kus výš jsem je jen obtížně hledal v zaneřáděné pasece. Když jsem ji obešel, pramínky se rozpadly do spousty drobných vlásečnic a ztratily se mi pod mechem a v malých jezírkách. Vybrat z nich konkrétní pramen dost dobře nešlo. Chvíli jsem bloumal lesem, ale žádnou kamennou zídku s dřevěným korýtkem, jak ji ukazuje televizní cyklus, nenašel. Z lesa jsem se vymotal na státní hranici. Nemělo to cenu. Pokud označený pramen existuje, sám ho nenajdu.

Večer jsem se o prameni Jizery bavil s místními v hospodě. Jeden z nich mi řekl, že nahoře dělal třicet let hajného, ale o žádném konkrétním prameni na české straně hranice neví, jen v Polsku. Potvrdil i to, že Jizera se rozpadá do spousty drobných vlásečnic a v Čechách konkrétní pramen dost dobře označit nejde. Tak nevím… (srpen 2008)

[Když jsem se po návratu z výletu doma znovu díval na DVD Zpět k pramenům, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to, co tam pan Munzar ukazuje jako označený pramen Jizery, je ve skutečnosti pramen Hájného potoka, který teče do Smědé a přes Lužickou Nisu a Odru do Baltského moře, tedy jiného než Jizera.]

I./1. Bílý Potok - Nové Město p. S. - Izerska Polana - Orly - Jizerka - Rokytnice n. J. - Semily - Železný Brod (106 km):

Z Bílého Potoka jsem se vydal po větru údolím Smědé dolů do Hejnic. Z nich jsem se přes jeden nepříjemný kopec v polích překulil do Lázní Libverda a přes druhý do Nového Města. Mírné stoupání k hraničnímu přechodu do Polska bylo vcelku pohodlné. Vítr mě brzdil až cestou dolů do Swieradowa na rozhraní zalesněného svahu a roviny polí. Při dobývání sedla pod vrcholem hlavního Jizerského hřbetu nad Swieradowem mi místy nestačily ani nejlehčí převody. Les pod vrcholem vystřídaly planiny s lesními školkami. Dosažení sedla na Polaně Izerskej bylo pro mě vysvobozením.

A hurá dolů. Po několika kilometrech v lese sjezd skončil na rozsáhlé, téměř ploché louce. Z osady Izera zůstala stát jen jedna chata, základy dalších zarůstaly trávou. Asfalt vystřídala prašná cesta. Jizera se klikatila uprostřed louky jako klidný potok s písčitým dnem. Po dalších kilometrech jsem se znovu schoval do lesa. Z hlavní cesty jsem odbočil na rozbitou stezku plnou kamení a místy rozmáčenou potokem. Ta mě přivedla k dřevěnému mostu přes Jizeru. Po něm jsem se vrátil na české území. Jizera se proměnila. Její koryto zasypaly velké kameny a ona si mezi nimi hledala cestu jen s obtížemi. Kamenitou, rozmáčenou stezkou jsem kolo vytlačil vzhůru kolem Jizerky, jednoho z drobných přítoků, do stejnojmenné osady. Tu tvořil shluk chalup na horské louce. Z Jizerky jsem vyšlapal další nepříjemný kopec. Na úzké asfaltové silničce se vzájemně proplétala auta, cyklisté a chodci. Z vrcholu se mi otevřel zajímavý pohled na údolí Jizery, nad nímž se zvedal hřeben Krkonoš. Nejprve lesem a potom rozptýlenou zástavbou Kořenova jsem předlouhé kilometry sjížděl.

Od rozcestí Na Mýtě jsem sledoval břeh řeky. Úzké údolí těsně svíraly strmé srázy. Drobné skály a skalky se schovávaly do barevných kabátů lesa. První trochu větší louka se otevřela v Rokytnici. Níž po proudu začaly řeku přehrazovat splavy a náhony napájely menší průmyslové podniky. Další větší vesnicí, kterou jsem potkal, byla Poniklá. Za Horní Sytovou se mi zdálo, že svahy nebyly tak vysoké a strmé. Možná to bylo tím, že řeka začala meandrovat a ve vnitřní straně oblouků kopce obrousila.

V Semilech jsem asi na hodinu zastavil. Kromě jiného jsem si připomněl slavné rodáky: politika a novináře Františka Ladislava Riegra a spisovatele Antala Staška a Ivana Olbrachta. Prošel jsem se malým parčíkem na nábřeží Jizery kolem ústí Olešky. Ze Semil jsem v houstnoucím šeru zdolal další kopec o Cimbálu. Lesem jsem potom v četných zatáčkách sjel k potoku Vošmenda u Podbozkova. Další sjezd úzkým hlubokým údolím potoka k Jizeře byl ve tmě nepříjemný. Tma mi zabránila vyfotit si ústí Kamenice do Jizery. Po břehu Jizery jsem dorazil do Železného Brodu.

I./2. Železný Brod - Turnov - Mnichovo Hradiště - Mladá Boleslav - Benátky n. J - St. Boleslav (94 km):

Ze Železného Brodu prakticky až do Turnova jsem pokračoval podobným terénem jako včera před Semilami. Vysoké zalesněné kopce svíraly řeku z obou stran a jen málokdy se na březích objevila louka. Řeku už neblokovaly žádné velké balvany a jen drobné kameny čeřily její hladinu. V Malé Skále jsem obdivoval pozoruhodný skalní útvar s barokní kaplí na vrcholku. Za vesnicí jsem zdolal hodně nepříjemný kopec. Na okraji Turnova jsem minul zámek Hrubý Rohozec. Krátce jsem se prošel po historickém městečku. Na závěr prohlídky jsem si z mostu udělal obrázek Jizery. Definitivně ztratila svou hravost, rozšířila se, prohloubila své koryto a zvážněla.

Za Turnovem se krajina proměnila. Bývalé hory připomínal jen masiv Českého ráje ztracený v mlžném oparu vlevo. Kolem silnice se prostírala plochá pole s jen mírně zvednutými okraji. Že je to jen povrchní dojem jsem se vzápětí přesvědčil ve Svijanech, když jsem od řeky na hranu údolí vyšlapal nepříjemně prudký kopec. Opět jsem se chvíli vezl rovinou polí a potom se skutálel dolů do Loukova. Až do Mnichova Hradiště se kolem řeky prostírala široká louka s políčky a vesnicemi. Ty z obou stran lemovaly nízké skalky, nad nimi svahy porůstal les. V Mohelnici mě zaujal románský kostel a vyhledal jsem ústí nejdelšího přítoku Jizery, Mohelky. V Mnichově Hradišti jsem obdivoval rozsáhlý barokní zámek. V přilehlém klášteře je pochovaný vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Pod městečkem jsem minul ústí Zábrdky. Vytáhl jsem další kopec v polích do Bakova a přes dolík se zhoupl do Kosmonos. Z nich jsem sjel na okraj Mladé Boleslavi. Několik kilometrů vlevo defiloval areál závodu Škoda a vpravo rozsáhlé panelové sídliště. Na dalším návrší jsem se dostal do středu historického města. Z něj mě nejvíce zaujal místní hrad na pískovcové skalce nad říčkou Klenicí. O kousek dál jsem se zastavil u jejího ústí do Jizery.

Město jsem opouštěl po břehu Jizery. U Pískové Lhoty jsem se napojil na starou silnici č. 610. Vždycky jsem kousek nastoupal v polích nebo v malém lesíku a potom předlouho sjížděl. Mnohem víc mi vadilo velké množství aut. Z tohoto stereotypu mě po více než deseti kilometrech vytrhla zastávka u zámku v Benátkách nad Jizerou. Definitivně jsem ho opustil po dalších asi patnácti kilometrech u Otradovic, kdy jsem odbočil na písčitou lesní cestu po modré turistické značce. Po dalších asi pěti kilometrech jsem se z lesa vynořil na okraji Nového Vestce. K cíli cesty mi chyběl kousek. Z vesnice jsem se pustil po břehu řeky pěšinou v trávě na okraji pole. Poslední obrázek na ústí Jizery do Labe se mi nepovedl. Jednak mi ho zhatilo stmívání, jednak jsem ho trochu uspěchal. Rozbitou stezkou po okraji pole jsem už za úplné tmy doskákal na okraj Staré Boleslavi. Tam jsem kolo naložil do vlaku a jím se vrátil domů. (říjen 2005)

Pod horou Stog Izerski

Jizerské rašeliniště

Okolí Rokytnice n. J.

Horní Sytová

Semily

Ústí Kamenice (srpen 15)

Malá Skála

Turnov

Ústí do Labe u Lázní Toušeň

Benátky n. J.
Mladá Boleslav Bakov n. J.
Mohelnice

Pramen: pod polskou horou Stog Izerski, asi 1030 m n. m. Ústí zprava do: Labe u Lázní Toušeň, 169 m n. m. Délka: 164,6 km Plocha povodí: 2 193 km² Nejdelší přítoky: Strenický p. (19,2 km), Klenice (27,7 km), Kněžmostka (17,9 km), Zábrdka (23,9 km), Mohelka (43,2 km), Žehrovka (23,8 km), Libuňka (19,9 km), Kamenice (36,2 km), Oleška (34,2 km), Jizerka (21,5 km) II. Od Bártlovy boudy na okraji Bílého potoka jsem se pěšky vydal na polskou horu Stog Izerski. První zhruba dva kilometry jsem stoupal upravenou lesní cestou, později úzkou kamenitou stezkou kolem Hájeného potoka. Od něj jsem odbočil na vrchol Paličníku s pozoruhodnými skalními útvary. Upravenými lesními cestami jsem potom sestoupil na rozcestí Na Písčinách a asfaltovou vystoupal pod Nebeský žebřík. Přímo po spádnici jsem úzkou kamenitou stezkou vystoupal na vrchol Smrku, nejvyššího bodu české části Jizerských hor. O kousek dál mi jen hraniční kameny prozradily, kde jsem překročil hranice do Polska. Po hřebeni jsem došel na Stog Izerski. Vyfotil jsem si vysílač a boudu pod ním a kousek se vrátil do malého sedla. Od něj jsem sestupoval neznačenou lesní cestou mírně dolů. Před chatou dřevařů jsem našel malé bezodtoké jezírko s rašelinnou vodou. Pod chatou bublal pod cestou drobný potůček. Kousek nad cestou vyvěral z malé mokřiny. Podle mapy jsem byl u hlavního pramene Jizery. Vrátil jsem se do sedla, na horu Smrk, pod Nebeský žebřík a ještě kus k rozcestí Na Písčinách. Podle televizního cyklu Zpět k pramenům měl být český pramen Jizery označen. Potok mezi cestou a blízkou hranicí byla Jizera. Vydal jsem se proto kolem ní vzhůru. Potok mě po hraně zaříznutého údolíčka přivedl na dřevařskou cestu a rozpadl se do několika pramínků. O kus výš jsem je jen obtížně hledal v zaneřáděné pasece. Když jsem ji obešel, pramínky se rozpadly do spousty drobných vlásečnic a ztratily se mi pod mechem a v malých jezírkách. Vybrat z nich konkrétní pramen dost dobře nešlo. Chvíli jsem bloumal lesem, ale žádnou kamennou zídku s dřevěným korýtkem, jak ji ukazuje televizní cyklus, nenašel. Z lesa jsem se vymotal na státní hranici. Nemělo to cenu. Pokud označený pramen existuje, sám ho nenajdu. Večer jsem se o prameni Jizery bavil s místními v hospodě. Jeden z nich mi řekl, že nahoře dělal třicet let hajného, ale o žádném konkrétním prameni na české straně hranice neví, jen v Polsku. Potvrdil i to, že Jizera se rozpadá do spousty drobných vlásečnic a v Čechách konkrétní pramen dost dobře označit nejde. Tak nevím… (srpen 2008) [Když jsem se po návratu z výletu doma znovu díval na DVD Zpět k pramenům, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to, co tam pan Munzar ukazuje jako označený pramen Jizery, je ve skutečnosti pramen Hájného potoka, který teče do Smědé a přes Lužickou Nisu a Odru do Baltského moře, tedy jiného než Jizera.] I./1. Bílý Potok - Nové Město p. S. - Izerska Polana - Orly - Jizerka - Rokytnice n. J. - Semily - Železný Brod (106 km): Z Bílého Potoka jsem se vydal po větru údolím Smědé dolů do Hejnic. Z nich jsem se přes jeden nepříjemný kopec v polích překulil do Lázní Libverda a přes druhý do Nového Města. Mírné stoupání k hraničnímu přechodu do Polska bylo vcelku pohodlné. Vítr mě brzdil až cestou dolů do Swieradowa na rozhraní zalesněného svahu a roviny polí. Při dobývání sedla pod vrcholem hlavního Jizerského hřbetu nad Swieradowem mi místy nestačily ani nejlehčí převody. Les pod vrcholem vystřídaly planiny s lesními školkami. Dosažení sedla na Polaně Izerskej bylo pro mě vysvobozením. A hurá dolů. Po několika kilometrech v lese sjezd skončil na rozsáhlé, téměř ploché louce. Z osady Izera zůstala stát jen jedna chata, základy dalších zarůstaly trávou. Asfalt vystřídala prašná cesta. Jizera se klikatila uprostřed louky jako klidný potok s písčitým dnem. Po dalších kilometrech jsem se znovu schoval do lesa. Z hlavní cesty jsem odbočil na rozbitou stezku plnou kamení a místy rozmáčenou potokem. Ta mě přivedla k dřevěnému mostu přes Jizeru. Po něm jsem se vrátil na české území. Jizera se proměnila. Její koryto zasypaly velké kameny a ona si mezi nimi hledala cestu jen s obtížemi. Kamenitou, rozmáčenou stezkou jsem kolo vytlačil vzhůru kolem Jizerky, jednoho z drobných přítoků, do stejnojmenné osady. Tu tvořil shluk chalup na horské louce. Z Jizerky jsem vyšlapal další nepříjemný kopec. Na úzké asfaltové silničce se vzájemně proplétala auta, cyklisté a chodci. Z vrcholu se mi otevřel zajímavý pohled na údolí Jizery, nad nímž se zvedal hřeben Krkonoš. Nejprve lesem a potom rozptýlenou zástavbou Kořenova jsem předlouhé kilometry sjížděl. Od rozcestí Na Mýtě jsem sledoval břeh řeky. Úzké údolí těsně svíraly strmé srázy. Drobné skály a skalky se schovávaly do barevných kabátů lesa. První trochu větší louka se otevřela v Rokytnici. Níž po proudu začaly řeku přehrazovat splavy a náhony napájely menší průmyslové podniky. Další větší vesnicí, kterou jsem potkal, byla Poniklá. Za Horní Sytovou se mi zdálo, že svahy nebyly tak vysoké a strmé. Možná to bylo tím, že řeka začala meandrovat a ve vnitřní straně oblouků kopce obrousila. V Semilech jsem asi na hodinu zastavil. Kromě jiného jsem si připomněl slavné rodáky: politika a novináře Františka Ladislava Riegra a spisovatele Antala Staška a Ivana Olbrachta. Prošel jsem se malým parčíkem na nábřeží Jizery kolem ústí Olešky. Ze Semil jsem v houstnoucím šeru zdolal další kopec o Cimbálu. Lesem jsem potom v četných zatáčkách sjel k potoku Vošmenda u Podbozkova. Další sjezd úzkým hlubokým údolím potoka k Jizeře byl ve tmě nepříjemný. Tma mi zabránila vyfotit si ústí Kamenice do Jizery. Po břehu Jizery jsem dorazil do Železného Brodu. I./2. Železný Brod - Turnov - Mnichovo Hradiště - Mladá Boleslav - Benátky n. J - St. Boleslav (94 km): Ze Železného Brodu prakticky až do Turnova jsem pokračoval podobným terénem jako včera před Semilami. Vysoké zalesněné kopce svíraly řeku z obou stran a jen málokdy se na březích objevila louka. Řeku už neblokovaly žádné velké balvany a jen drobné kameny čeřily její hladinu. V Malé Skále jsem obdivoval pozoruhodný skalní útvar s barokní kaplí na vrcholku. Za vesnicí jsem zdolal hodně nepříjemný kopec. Na okraji Turnova jsem minul zámek Hrubý Rohozec. Krátce jsem se prošel po historickém městečku. Na závěr prohlídky jsem si z mostu udělal obrázek Jizery. Definitivně ztratila svou hravost, rozšířila se, prohloubila své koryto a zvážněla. Za Turnovem se krajina proměnila. Bývalé hory připomínal jen masiv Českého ráje ztracený v mlžném oparu vlevo. Kolem silnice se prostírala plochá pole s jen mírně zvednutými okraji. Že je to jen povrchní dojem jsem se vzápětí přesvědčil ve Svijanech, když jsem od řeky na hranu údolí vyšlapal nepříjemně prudký kopec. Opět jsem se chvíli vezl rovinou polí a potom se skutálel dolů do Loukova. Až do Mnichova Hradiště se kolem řeky prostírala široká louka s políčky a vesnicemi. Ty z obou stran lemovaly nízké skalky, nad nimi svahy porůstal les. V Mohelnici mě zaujal románský kostel a vyhledal jsem ústí nejdelšího přítoku Jizery, Mohelky. V Mnichově Hradišti jsem obdivoval rozsáhlý barokní zámek. V přilehlém klášteře je pochovaný vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Pod městečkem jsem minul ústí Zábrdky. Vytáhl jsem další kopec v polích do Bakova a přes dolík se zhoupl do Kosmonos. Z nich jsem sjel na okraj Mladé Boleslavi. Několik kilometrů vlevo defiloval areál závodu Škoda a vpravo rozsáhlé panelové sídliště. Na dalším návrší jsem se dostal do středu historického města. Z něj mě nejvíce zaujal místní hrad na pískovcové skalce nad říčkou Klenicí. O kousek dál jsem se zastavil u jejího ústí do Jizery. Město jsem opouštěl po břehu Jizery. U Pískové Lhoty jsem se napojil na starou silnici č. 610. Vždycky jsem kousek nastoupal v polích nebo v malém lesíku a potom předlouho sjížděl. Mnohem víc mi vadilo velké množství aut. Z tohoto stereotypu mě po více než deseti kilometrech vytrhla zastávka u zámku v Benátkách nad Jizerou. Definitivně jsem ho opustil po dalších asi patnácti kilometrech u Otradovic, kdy jsem odbočil na písčitou lesní cestu po modré turistické značce. Po dalších asi pěti kilometrech jsem se z lesa vynořil na okraji Nového Vestce. K cíli cesty mi chyběl kousek. Z vesnice jsem se pustil po břehu řeky pěšinou v trávě na okraji pole. Poslední obrázek na ústí Jizery do Labe se mi nepovedl. Jednak mi ho zhatilo stmívání, jednak jsem ho trochu uspěchal. Rozbitou stezkou po okraji pole jsem už za úplné tmy doskákal na okraj Staré Boleslavi. Tam jsem kolo naložil do vlaku a jím se vrátil domů. (říjen 2005)				Pod horou Stog Izerski Jizerské rašeliniště Okolí Rokytnice n. J. Horní Sytová Semily Ústí Kamenice (srpen 15) Malá Skála Turnov

Ústí do Labe u Lázní Toušeň	Benátky n. J.	Mladá Boleslav	Bakov n. J.	Mohelnice