Nejdelší přítoky: Bílinský p. (24,5 km), Smutná (47 km), Chotovinský p. (32 km), Černovický p. (38 km), Dírenský p. (35,5 km), Nežárka (56 km od soutoku zdrojnic), Miletínský p. (26,5 km), Koštěnický p. (40,5 km), Dračice (49 km), Braunaubach (Skřemelice, 42 km, Rakousko)

1. Nové Hrady – Weitra – Karlstift – Weitra – Gmünd – Suchdol n. L. (115 km):

Ráno jsem se z Nových Hradů zčásti i kolem horního toku Lužnice přesunul do rakouského Karlstiftu.

V Karlstiftu mě čekal nejprudší úsek vzhůru od křižovatky s hlavní silnicí na konec vesnice. Lesní cesta už se srovnala téměř po vrstevnici. Jen od kaple sv. Trojice kousek prudce klesla. Znovu po vrstevnici jsem se dostal k upravené lesní studánce s označením Lainsitz-Ursprung (pramen Lužnice).

Od něj jsem se vrátil do Karlstiftu. Z něj mě až do Gmündu vedlo místní cykloznačení. V prvních kilometrech jsem se řítil písčitou lesní cestou dolů do Joachimsthalu a z něj po místních silnicích přes Fischbach až do Harmanschlagu. Kolem těchto vesnic se objevila první políčka. Z Harmanschlagu přes Sankt Martin do Weitry jsem se kolébal v mírně zvlněných loukách údolím řeky mezi zalesněnými kopci. Říčka mi nabízela zajímavé obrázky na větší a menší balvany rozhozené ve vodě a spoustu drobných peřejí. Ve Vitorazi (německy Weitra) jsem si prohlédl její zajímavé náměstí s barokními a renesančními domy. Koryto řeky pod městem bylo plné balvanů. Na březích stály kostel a mlýn, níž po proudu se na levém břehu schoulily domky předměstí, nad pravým břehem strměl zalesněný svah.

Z Weitry jsem se houpal v drobných kopcích. Údolí se otevřelo, nízké zalesněné svahy se rozestoupily a uvolnily místo široké louce a polím. Za Unterlembachem už se kopce úplně vytratily a obklopovala mě plochá obnažená krajina. Po dalších sedmi kilometrech jsem se v městečku Gmünd naposledy setkal s obrovskými balvany vrženými doprostřed řeky. O necelých sto metrů níž pod soutokem s Braunaubachem už Lužnice klidně plynula. V Gmündu jsem překročil státní hranici zpět do České republiky.Do Krabonoše jsem po cyklostezce uháněl po rovině lužními lesy. Za Krabonošem se znovu prostřela pole, tentokrát na okraji orámovaná lesem. Etapu jsem končil v Suchdolu nad Lužnicí.

2. Suchdol n. L. – Třeboň – Veselí n. L. – Jindřichův Hradec (105 km):

Kousek od Suchdola jsem ze silnice do Klikova za mostem přes Lužnici odbočil na nezpevněnou cestu a za malým lesíkem přesně podle mapy zastavil na kraji malé louky. Někde přede mnou se měla Lužnice spojovat s Dračicí. Pěšky jsem se pustil do boje s vysokou mokrou trávou. Došel jsem na kraj a údivem otevřel pusu. Obě řeky se k sobě přibližovaly snad na dva metry a zase se od sebe vzdalovaly. Otevíraly druhou louku podobnou první. Pokusil jsem se jí probrodit, ale zhruba ve dvou třetinách jsem to vzdal. Tráva sahala až nad pas a pod nohama začalo nepříjemně čvachtat.

Z louky jsem se vrátil do Suchdola a po silnici zamířil dál. Kousek za městečkem jsem se schoval do lužního lesa a v podstatě jej neopustil až do Třeboně. Mezi stromy, mechy a kapradím se tu a tam objevil černý proužek bahna, zaleskla kalná hladina vody.

U Kosek se vpravo od silnice z Lužnice oddělovala Zlatá stoka a vlevo se kousek po proudu za malou zahrádkářskou kolonií schovávalo ústí Koštěnického potoka. Aby Lužnice mohla dát Zlaté stoce dost vody, zvedl její hladinu poměrně velký splav. Nad ním se klenula visutá lávka. Asi o dva nebo tři kilometry níž se u Rozvodí z Lužnice oddělovala Nová řeka, která část její vody odvádí do Nežárky. Z Rozvodí jsem po upravených lesních cestách sledoval zelenou turistickou značku do Třeboně. Na kraji města jsem se mohl vykoupat ve dvou velkých rybnících: Opatovickém a Světě. Z Třeboně jsem po prohlídce města vyrazil po místních silnicích přes Břilici do Přeseky a odtud na hráz rybníka Rožmberk. Plochou krajinu tentokrát pokrývala pole lemovaná na okraji stromy.

Na hrázi jsem udělal krátkou zastávku. V dalších kilometrech jsem šlapal nejprve asfaltovanou cestou na okraji pole a pásu stromů, později místní silničkou proměnlivou krajinou polí a hájů přes Lužnici do Klece. Kousek za vesnicí jsem projížděl po úzké hrázi uprostřed soustavy rybníků. Pozoroval jsem přitom celé kolonie nejrůznějších vodních ptáků. Úplně jsem přitom zapomněl hledat ústí Miletínského potoka. Za Vlkovem na asfaltované cestě rozhled omezily železniční násep vpravo a malý lesík vlevo. Zhruba po dvou kilometrech jsem se na břehu rybníka připojil k místní naučné stezce. Širokou písčitou cestu později nahradila úzká stezka na okraji pole a vzápětí i mezi stromy a různým podrostem. Byla určena spíš pro pěší než pro cyklisty. Naučná stezka informovala o vzniku areálu rybníků ve vytěžené pískovně, o místních rostlinách, rybách, ptácích... Mě nejvíc zajímalo stanoviště upozorňující na ústí Zlaté stoky zpět do Lužnice. Od něj jsem se polní cestou dokodrcal do Veselí.

Městečko jsem si prohlédl si a vyhledal soutok Lužnice s Nežárkou. Potom jsem se po místních silnicích vydal proti proudu Nežárky do Hamru. Za vesnicí jsem se žlutou turistickou značkou střídal zpevněné a nezpevněné lesní cesty k rybníku Vydýmač. Jen u Metelu se otevřela louka. Od rybníka jsem se uzounkou stezkou plnou kořenů mezi křovím a mlázím propletl na místní silničku, která mě přivedla k Jemčině, rozlehlému zámku s areálem hospodářských budov. Za zámkem jsem stopoval uzounkou stezku po okraji ohrazené louky. V jednom cípu se popásali koně. Na vzdálenějším okraji pastviny jsem zastavil, přelezl poprvé ohradu, přešel napříč louku, přelezl podruhé ohradu, protáhl se podrostem a stál proti ústí Nové řeky. Po nezbytném obrázku jsem se vrátil ke kolu a rozbitou cestou poskakoval dál. U Šimanova jsem se v hájku vyhoupl na malé návrší a po rovině se přes pole svezl do Plavska. Z vesnice jsem po místních silnicích mírně stoupal v polích přes Hatín a až po dalších dvou kilometrech se pod vrcholem na chvíli skryl do lesa. Z Bukového vrchu jsem se skutálel do Jindřichova Hradce.

3. Jindřichův Hradec – Kardašova Řečice – Soběslav – Tábor – Bechyně – Týn n. Vl. (105 km):

V Soběslavi jsem se krátce zdržel hledáním jeho pamětihodností a na předměstí jsem vyhledal soutok Lužnice s Černovickým potokem. Přesně na špici stála zčásti ve stínu stromu lavička. Lužnice mě svou velikostí překvapila. Je pravda, že jí kousek po proudu pomohl splav. Asi o kilometr výš ústíl do Lužnice Dírenský potok.

Městem jsem se šikovně propletl tak, že jsem se hlavní silnici vyhnul. Na břehu řeky se prostřela louka proměněná v pole. Do Skalice jsem se vezl vcelku po rovině, za ní na mě čekalo několik drobných kopců převážně v lese. Z Plané jsem podle cykloznačení do Sezimova Ústí projížděl středem průmyslové zóny. V Sezimově Ústí jsem na soutoku Lužnice a Kozského (Chotovinského) potoka navštívil památník druhého čs. prezidenta dr. Beneše a postál u jeho hrobu.

Ze Sezimova Ústí mě na asfaltované cestě po břehu Lužnice jako magnet přitahovala majestátná silueta Tábora na vysokém srázu nad řekou. Ve městě jsem se krátce zdržel jeho prohlídkou. Pod Táborem se řeka schovává do úzkého zalesněného údolí mezi vysokými srázy a je přístupná pouze vodákům a pěšákům. Proto jsem z předměstí Čelkovice vyšplhal na horní hranu údolí. Uprostřed polí se mi otevíraly daleké panoramatické pohledy na zajímavě členěnou krajinu lemovanou na okraji zalesněnými kopci. Mezi Čenkovem a Stádlcem jsem se zhoupl přes zalesněné údolí řeky. Pravý a levý břeh tady spojuje unikátní řetězový most, přenesený sem z Vltavy od Podolska. Ze Stádlce jsem mírně zvlněnými poli pokračoval do Bechyně. Její staré náměstí se zvolna svažuje k ostrožně nad soutokem Lužnice a Smutné. Podél zámecké hradební zdi jsem se spustil dolů na břeh řeky. Byl jsem překvapen, na jaké mohutné skále bechyňský hrad stojí.