Pramen:
u rakouského Karlstiftu,
970 m n. m.
Ústí
zprava do: Vltavy u Neznašova, 346
m
n. m.
Délka:
208
km, z toho 153 km
v ČR
Plocha
povodí: 4 226
km2
Nejdelší přítoky:
Bílinský p. (24,5 km), Smutná (47 km), Chotovinský p. (32 km), Černovický
p. (38 km), Dírenský p. (35,5 km), Nežárka (56 km od soutoku
zdrojnic), Miletínský p. (26,5 km), Koštěnický p. (40,5 km), Dračice
(49 km), Braunaubach (Skřemelice, 42 km, Rakousko)
1.
Nové Hrady – Weitra – Karlstift – Weitra – Gmünd – Suchdol n.
L. (115 km):
Ráno
jsem se z Nových Hradů zčásti i kolem horního toku Lužnice přesunul
do rakouského Karlstiftu.
V Karlstiftu
mě čekal nejprudší úsek vzhůru od křižovatky s hlavní silnicí
na konec vesnice. Lesní cesta už se srovnala téměř po vrstevnici. Jen
od kaple sv. Trojice kousek prudce klesla. Znovu po vrstevnici jsem se
dostal k upravené lesní studánce s označením Lainsitz-Ursprung
(pramen Lužnice).
Od
něj jsem se vrátil do Karlstiftu. Z něj mě až do Gmündu vedlo místní
cykloznačení. V prvních kilometrech jsem se řítil písčitou lesní
cestou dolů do Joachimsthalu a z něj po místních silnicích přes
Fischbach až do Harmanschlagu. Kolem těchto vesnic se objevila první
políčka. Z Harmanschlagu přes Sankt Martin do Weitry jsem se kolébal
v mírně zvlněných loukách údolím řeky mezi zalesněnými
kopci. Říčka mi nabízela zajímavé obrázky na větší a menší
balvany rozhozené ve vodě a spoustu drobných peřejí. Ve Vitorazi (německy
Weitra) jsem si prohlédl její zajímavé náměstí s barokními a
renesančními domy. Koryto řeky pod městem bylo plné balvanů. Na březích
stály kostel a mlýn, níž po proudu se na levém břehu schoulily domky
předměstí, nad pravým břehem strměl zalesněný svah.
Z Weitry
jsem se houpal v drobných kopcích. Údolí se otevřelo, nízké
zalesněné svahy se rozestoupily a uvolnily místo široké louce a polím.
Za Unterlembachem už se kopce úplně vytratily a obklopovala mě
plochá obnažená krajina. Po dalších sedmi kilometrech jsem se v městečku
Gmünd naposledy setkal s obrovskými balvany vrženými doprostřed
řeky. O necelých sto metrů níž pod soutokem s Braunaubachem už Lužnice
klidně plynula. V Gmündu jsem překročil státní hranici zpět do
České republiky.Do Krabonoše jsem po cyklostezce uháněl po rovině lužními
lesy. Za Krabonošem se znovu prostřela pole, tentokrát na okraji orámovaná
lesem. Etapu jsem končil v Suchdolu nad Lužnicí.
2.
Suchdol n. L. – Třeboň – Veselí n. L. – Jindřichův Hradec (105
km):
Kousek
od Suchdola jsem ze silnice do Klikova za mostem přes Lužnici odbočil
na nezpevněnou cestu a za malým lesíkem přesně podle mapy zastavil na
kraji malé louky. Někde přede mnou se měla Lužnice spojovat s Dračicí.
Pěšky jsem se pustil do boje s vysokou mokrou trávou. Došel jsem na
kraj a údivem otevřel pusu. Obě řeky se k sobě přibližovaly
snad na dva metry a zase se od sebe vzdalovaly. Otevíraly druhou louku
podobnou první. Pokusil jsem se jí probrodit, ale zhruba ve dvou třetinách
jsem to vzdal. Tráva sahala až nad pas a pod nohama začalo nepříjemně
čvachtat.
Z
louky jsem se vrátil do Suchdola a po silnici zamířil dál. Kousek za městečkem
jsem se schoval do lužního lesa a v podstatě jej neopustil až do
Třeboně. Mezi stromy, mechy a kapradím se tu a tam objevil černý proužek
bahna, zaleskla kalná hladina vody.
U
Kosek se vpravo od silnice z Lužnice oddělovala Zlatá stoka a
vlevo se kousek po proudu za malou zahrádkářskou kolonií schovávalo
ústí Koštěnického potoka. Aby Lužnice mohla dát Zlaté stoce dost
vody, zvedl její hladinu poměrně velký splav. Nad ním se klenula
visutá lávka. Asi o dva nebo tři kilometry níž se u Rozvodí z Lužnice
oddělovala Nová řeka, která část její vody odvádí do Nežárky. Z
Rozvodí jsem po upravených lesních cestách sledoval zelenou
turistickou značku do Třeboně. Na kraji města jsem se mohl vykoupat ve
dvou velkých rybnících: Opatovickém a Světě. Z Třeboně jsem
po prohlídce města vyrazil po místních silnicích přes Břilici do Přeseky
a odtud na hráz rybníka Rožmberk. Plochou krajinu tentokrát pokrývala
pole lemovaná na okraji stromy.
Na
hrázi jsem udělal krátkou zastávku. V dalších kilometrech jsem
šlapal nejprve asfaltovanou cestou na okraji pole a pásu stromů, později
místní silničkou proměnlivou krajinou polí a hájů přes Lužnici do
Klece. Kousek za vesnicí jsem projížděl po úzké hrázi uprostřed
soustavy rybníků. Pozoroval jsem přitom celé kolonie nejrůznějších
vodních ptáků. Úplně jsem přitom zapomněl hledat ústí Miletínského
potoka. Za Vlkovem na asfaltované cestě rozhled omezily železniční násep
vpravo a malý lesík vlevo. Zhruba po dvou kilometrech jsem se na břehu
rybníka připojil k místní naučné stezce. Širokou písčitou cestu
později nahradila úzká stezka na okraji pole a vzápětí i mezi stromy
a různým podrostem. Byla určena spíš pro pěší než pro cyklisty.
Naučná stezka informovala o vzniku areálu rybníků ve vytěžené pískovně,
o místních rostlinách, rybách, ptácích... Mě nejvíc zajímalo
stanoviště upozorňující na ústí Zlaté stoky zpět do Lužnice. Od
něj jsem se polní cestou dokodrcal do Veselí.
Městečko
jsem si prohlédl si a vyhledal soutok Lužnice s Nežárkou. Potom
jsem se po místních silnicích vydal proti proudu Nežárky do Hamru. Za
vesnicí jsem se žlutou turistickou značkou střídal zpevněné a
nezpevněné lesní cesty k rybníku Vydýmač. Jen u Metelu se otevřela
louka. Od rybníka jsem se uzounkou stezkou plnou kořenů mezi křovím a
mlázím propletl na místní silničku, která mě přivedla k Jemčině,
rozlehlému zámku s areálem hospodářských budov. Za zámkem jsem
stopoval uzounkou stezku po okraji ohrazené louky. V jednom cípu se
popásali koně. Na vzdálenějším okraji pastviny jsem zastavil, přelezl
poprvé ohradu, přešel napříč louku, přelezl podruhé ohradu, protáhl
se podrostem a stál proti ústí Nové řeky. Po nezbytném obrázku jsem
se vrátil ke kolu a rozbitou cestou poskakoval dál. U Šimanova jsem se
v hájku vyhoupl na malé návrší a po rovině se přes pole svezl
do Plavska. Z vesnice jsem po místních silnicích mírně stoupal v polích
přes Hatín a až po dalších dvou kilometrech se pod vrcholem na chvíli
skryl do lesa. Z Bukového vrchu jsem se skutálel do Jindřichova
Hradce.
3.
Jindřichův Hradec – Kardašova Řečice – Soběslav – Tábor –
Bechyně – Týn n. Vl. (105 km):
V
Soběslavi jsem se krátce zdržel hledáním jeho pamětihodností a na předměstí
jsem vyhledal soutok Lužnice s Černovickým potokem. Přesně na špici
stála zčásti ve stínu stromu lavička. Lužnice mě svou velikostí překvapila.
Je pravda, že jí kousek po proudu pomohl splav. Asi o kilometr výš ústíl
do Lužnice Dírenský potok.
Městem
jsem se šikovně propletl tak, že jsem se hlavní silnici vyhnul. Na břehu
řeky se prostřela louka proměněná v pole. Do Skalice jsem se
vezl vcelku po rovině, za ní na mě čekalo několik drobných kopců převážně
v lese. Z Plané jsem podle cykloznačení do Sezimova Ústí
projížděl středem průmyslové zóny. V Sezimově Ústí jsem na
soutoku Lužnice a Kozského (Chotovinského) potoka navštívil památník
druhého čs. prezidenta dr. Beneše a postál u jeho hrobu.
Ze
Sezimova Ústí mě na asfaltované cestě po břehu Lužnice jako magnet
přitahovala majestátná silueta Tábora na vysokém srázu nad řekou.
Ve městě jsem se krátce zdržel jeho prohlídkou. Pod Táborem se řeka
schovává do úzkého zalesněného údolí mezi vysokými srázy a je přístupná
pouze vodákům a pěšákům. Proto jsem z předměstí Čelkovice
vyšplhal na horní hranu údolí. Uprostřed polí se mi otevíraly daleké
panoramatické pohledy na zajímavě členěnou krajinu lemovanou na
okraji zalesněnými kopci. Mezi Čenkovem a Stádlcem jsem se zhoupl přes
zalesněné údolí řeky. Pravý a levý břeh tady spojuje unikátní řetězový
most, přenesený sem z Vltavy od Podolska. Ze Stádlce jsem mírně
zvlněnými poli pokračoval do Bechyně. Její staré náměstí se
zvolna svažuje k ostrožně nad soutokem Lužnice a Smutné. Podél
zámecké hradební zdi jsem se spustil dolů na břeh řeky. Byl jsem překvapen,
na jaké mohutné skále bechyňský hrad stojí.
Z Bechyně
jsem se po hraně údolí po silnici posunul do Hvožďan. Pod vesnicí
jsem se znovu ocitl na břehu Lužnice. Oficiální cyklotrasa kopírovala
uzounkou stezku pro pěší značenou červeně. Kvůli množství nejrůznějších
záludností jsem musel dávat pozor na cestu a nevnímal vysoké zalesněné
stráně nad sebou. Řeka byla široká, v hladině se odrážely
chaty na březích. Návrat na silnici v Kolodějích u soutoku s Borovanským
potokem byl úlevou. Do Týna nad Vltavou jsem se překulil přes nevelké
návrší. Nad údolím Vltavy dýmaly chladící věže temelínské
elektrárny. Po úpatí zalesněného návrší jsem se po rovině svezl
po levém břehu Vltavy k pohledu na ústí Lužnice. Výrazně mi
pomohl most přes ústí jednoho nevýznamného potoka. Obě řeky byly
vzduty hrází v Kořensku. Vltava se stáčela mírným obloukem podél
zalesněného svahu. Lužnice byla rozdělena skalnatým ostrůvkem
porostlým stromy do dvou mohutných proudů. Na levém břehu Lužnice se
ve stínu stromů krčila malá kaplička. Na nocleh jsem se odsud vrátil
do Týna. (červen 2005)