Pramen:
pod Šindelným vrchem u
Cikháje, 757 m n. m.
Ústí
zprava do: Vltavy u Davle, 200
m
n. m.
Délka:
224,6
km
Plocha
povodí: 4 349,2
km2
Nejdelší přítoky:
Janovický p. (26 km), Konopišťský p. (32 km), Jevanský p. (21
km), Blanice (62 km), Želivka (99 km), Sázavka (31 km), Pstružný p.
(19 km), Perlový p. (22 km
), Úsobský p. (18 km), Šlapánka
(35 km)
1.
Žďár n. S. – Světnov – Cikháj – Borky – Karlov – Polnička
– Žďár n. S. (54 km):
Různé
prameny hledají pramen Sázavy různě. Historicky je za hlavní
zdrojnici označován Stržský neboli Cikhájský potok. Druhou zdrojnicí
je Polná (v některých pramenech Polnička), která vzniká spojením řady
drobných potoků v rybníku Velké Dářko. Hydrologové říkají,
že rybníku dodává nejvíc vody Stružný potok, některé místní
mapy ukazují na Karlovský potok. Obě hlavní zdrojnice, Polná a Stržský
potok, se spojují v Branském rybníku pod žďárským klášterem.
Důsledně vzato, tedy vlastně teprve z něj vytéká řeka Sázava.
Svůj první den na této řece jsem tak věnoval okolí Žďáru a hledání
jednotlivých možných pramenů.
Ze
Žďáru jsem od Branského rybníka mírně uprostřed polí stoupal do
Stržanova. Z něj mě místní asfaltovaná cesta přivedla loukami
ke skupině chat pod rybníkem Strž. V něm se z Cikhájského
potoka, jedné ze zdrojnic Sázavy, stává Stržský. Po břehu rybníka
jsem šlapal do Světnova. Z něj jsem znovu po silnici pokračoval přes
dva menší kopce do Cikháje. Louky omezoval les. Za Cikhájem jsem po
neznačené nejprve nezpevněné, později asfaltované lesní cestě
stoupal kolem potoka stále vzhůru, až k místu, kde mapa vyznačovala
jeho pramen. Nechal jsem kolo stát u krmelce a ponořil se do smrkového
houští. Místy byla cesta pohodlná, místy jsem obcházel nebo přeskakoval
popadané větve. Potůček končil až pod hranou hřebenu mělkým jezírkem
zarostlým žabincem, spíš mokřinou. Když jsem obešel malou lesní školku,
ocitl jsem se na rozcestí Pod Fryšavským kopcem. První, historický,
pramen Sázavy jsem našel.
Z rozcestí
jsem se už s kolem vydal po modré turistické značce směrem do
Cikháje. Cestou jsem se zastavil u pramene Svratky. I když přístup
nebyl označen, turisté k němu ve smrkovém houští vyšlapali pěšinu.
Nad jezírkem s rašelinnou vodou zůstala tabulka televizního cyklu
Zpět k pramenům i s původním hrníčkem. Asi o půl
kilometru níž byla část vody z potoka dřevěným korýtkem se záklopkou
vypouštěna do strouhy a jí převáděna do Sázavy. Tuto tzv. sraženou
vodu jsem sledoval směrem dolů až k jejímu zaústění do druhé
zdrojnice Cikhájského potoka. Její pramen se choulil kousek výš v mělké
úžlabině v klínu dvou cest.
Od
sražené vody jsem se vrátil do Cikháje. Z vesnice jsem zamířil po
Mokré silnici do Nové Huti. Asi v polovině cesty jsem zastavil na
pasece. O drobný potůček skrytý nejprve v trávě a potom ve
smrkovém mlází v jejím středu jsem tak trochu zakopl. Na druhém
konci mlází jsem našel pod zlomeným smrkem i upravenou kamennou studánku,
ze které vyvěral. Podle knížky pana Ludvíka Zpět k pramenům tu
měla být na stromě dřevěná tabulka označující pramen Karlovského
potoka jako pramen Sázavy. Nikde jsem ji neviděl. Zřejmě padla za oběť
dřevorubcům.
Po
Mokré silnici jsem potom asi půl kilometru popojel. Přesně podle mapy
jsem upravenou lesní cestou znovu odbočil nahoru. Jenže žádnou stavbu
zaznamenanou v mapě jsem v lese nenašel, i křížení cest
bylo jiné. Nakonec jsem si vybral potůček, který podtékal pod cestou,
a podle něj se pustil vzhůru. Končil malým, napůl vyschlým jezírkem.
Do něj byl zaražen klacek s hrníčkem a umělá květina. Byl to,
nebo nebyl pramen Stružného potoka, druhé hlavní zdrojnice Sázavy?
Mokrá
silnice po dalších asi dvou kilometrech vyústila na hlavní severně od
Karlova. Z okraje této vsi jsem se upravenou lesní cestou přesunul na břeh
Velkého Dářka. Ústí Stružného potoka se proměnilo v malou zátoku
zarostlou rákosím. Od něj jsem klopýtal přes kořeny na úzké pěšině
naučné stezky zpátky do Karlova. Tam jsem se přidružil k místnímu
potoku a sledoval ho až k Velkému Dářku. Potok se náhle začal
rozšiřovat, až se proměnil v širokou zátoku. Kolem ní jsem se
dostal na hráz rybníka. Pod hrází jsem vyhledal přepad, který po pár
metrech napájel Nový rybník. Chaty na jeho břehu spojovala široká
upravená cesta. Fakticky až pod hrází Nového rybníka začíná tok
Polné alias Sázavy.
Úkoly
dnešního dne skončily. Po kamenité, nejprve lesní, potom polní cestě
jsem doskákal do Polničky. Na břehu Pilské nádrže mě příjemně překvapila
nově vybudovaná cyklostezka. Ta se pod hrází napojila na starší
kolem Žďáru. Z hráze to byl do středu města už jen kousek. Tam
jsem se ubytoval.
2.
Žďár n. S. – Přibyslav – Havlíčkův Brod – Lipnice n. S. –
Světlá n. S. (66 km):
Ráno
jsem se ve Žďáru zastavil u bývalého kláštera, kaple sv. Jana
Nepomuckého na Zelené hoře a skončil na historickém náměstí. Z města
jsem se vydal po cyklotrase č. 19, která mě provázela po zbytek výletu
až k ústí Sázavy do Vltavy ve středočeské Davli. Přes drobný
kopec v polích jsem se přehoupl do Hamrů. Za nimi jsem se svezl
nezpevněnou cestou loukou mezi zalesněnými svahy k Rozštípené skále
a o kousek dál ke starému mlýnu. Polní cesta mě potom vyvedla nahoru
na hranu údolí nad Rozštípenou skálou. Nejprve asfaltovanou cestou přes
pole, poté kamenitou cestou lesem jsem se dostal do Velké Losenice. Za
vesnicí jsem znovu uprostřed polí stoupal. Přes Pořežín jsem se
potom po dlouhých kilometrech vrátil na břeh Sázavy v Ronově. V jeho
okolí jsem uprostřed soukromé obory s omezeným přístupem
vyhledal zříceninu místního hradu.
Na
oběd jsem se zastavil v asi tři kilometry vzdálené Přibyslavi.
Na okraji náměstí jsem minul Hasičské muzeum. Z městečka jsem
odbočil asi dva kilometry k Žižkově mohyle. Ta byla v druhé
polovině 19. století vztyčena na místě, kde tento husitský vojevůdce
skonal. Z Přibyslavi jsem šlapal v drobných kopcích uprostřed
polí nad údolím Sázavy do Havlíčkova Brodu. Cyklotrasa na předměstí
vedla kolem ústí Šlapánky. Kromě tradičních památek, zejména Havlíčkova
domu, jsem v Brodě vyhledal i cimrmanovský střed Evropy v podobě
obrovského trychtýře uprostřed nízko sestříhaného labyrintu z živých
keřů v soukromé zahradě kavárny U Notáře.
Opět
jsem vystoupal do polí nad údolím Sázavy a v drobných kopcích
se s větší či menší námahou houpal vstříc majestátné
siluetě lipnického hradu. Vesnice byly většinou schované v dolíku,
na rozhraní katastrů tu a tam zůstal kousek lesa. Bez povšimnutí jsem
minul ústí dalších dvou menších přítoků Sázavy: Úsobského
potoka u Klanečné a Perlového potoka u Okrouhlice.
V Lipnici
stojí v sousedství zbytků hradu domek s památníkem Jaroslava Haška.
Svůj dům si hlídá spisovatelova socha. V obci je Hašek i
pochovaný. Náhrobek připomíná otevřenou knihu.
Z
Lipnice jsem převážně lesem poměrně prudce sjel zčásti kolem Pstružného
potoka
do osm kilometrů vzdálené
Světlé. Tam jsem se po osmé večer ubytoval.
3.
Světlá n. S. – Ledeč n. S. – Zruč n. S. – Kácov – Č. Šternberk
– Rataje (97 km):
Od
ústí Sázavky
ve Světlé jsem
několik prvních kilometrů šlapal po silnici na okraji malé louky ve
svahu nad údolím řeky. Za Smrčnou jsem z kamenité lesní cesty asi
dva kilometry pozoroval legendární Stvořidla. Poklidnou řeku zasypaly
balvany a zejména v zátočinách zrychlovala svůj proud. Malou naučnou
stezkou se mi také připomněla místa spojená s Foglarovými skautskými
tábory. Tato stezka mě nakonec dovedla do Sluneční zátoky. Žulový kámen
s bronzovými reliéfy připomíná, že tady stávaly Foglarovy tábory.
Ze Sluneční zátoky jsem se v polích vyškrábal do Vilémovic. Přes
údolí drobného potoka jsem se zhoupl do Ostrova a z něj se skutálel
do Ledče.
Z městečka
střeženého z pravého břehu řeky kamenným hradem jsem se rozjížděl
proti drobné skalce. Za Ledčí jsem nad zákrutem řeky zdolal kopec ke
Chřenovickému podhradí a dalším meandrům se vyhnul objížďkou přes
Jedlou do Vlastějovic. Zejména v druhém úseku vpravo rostl les,
vlevo se přes pole otevíral pohled na údolí Sázavy. Z Vlastějovic
jsem pokračoval místní silničkou pod skalnatým srázem po břehu řeky
do Březiny. Z ní jsem se po vrstevnici vezl upravenou polní cestou
do Horek. Vpravo nad polem rostl les, vlevo pole končila u řeky. Za
Horkou jsem se přes drobný kopec překulil do Zruče. Historické jádro
městečka doplňuje původně Baťova továrna a ve svahu nad ní čtvrť
rodinných domků. Na ni se za reálného socialismu přilepilo panelové
sídliště.
Za
Zručí na mě čekal další těžký kopec do Chabeřic. Ve vsi mě místní
ochotně navedli na upravenou polní cestu na louku na břehu Sázavy. Na
ní jsem našel její soutok se Želivkou. Přímo nad špicí se zvedá nízká
skalka. Spíš než drobná borovice přitáhne pozornost vzrostlá bříza.
Louka
o kus dál končila strmým srázem, takže mi nezbylo, než se vrátit do
Chabeřic. Z nich jsem se přes drobný hrbek dostal do Holšic a
potom znovu táhl nekonečné kilometry do kopce nad Zliv. Z ní jsem
sjel do Kácova.
V městečku
mě zaujal rozsáhlý barokní zámek a mariánský sloup na náměstí. Z něj
jsem znovu stoupal až k Licoměrsku. Únavou jsem už ani nesledoval, jak
se proměňuje krajina kolem mě. A opět dolů, tentokrát přes
Zdebuzeves a Radonice k Blanici. Jenže cestu k jejímu asi tři
kilometry vzdálenému ústí do Sázavy mi ztížil další kopec kolem dálnice
do Čejkovic. Kolem ústí se protáhla úzká stezka po úpatí strmého
zalesněného svahu. Později se po břehu Sázavy rozeběhla v malých
políčkách. Pod hradem Český Šternberk se už místní silnička
znovu přimkla těsně ke svahu.
Ze
Šternberku jsem dnes naposledy vytáhl těžký kopec nad Otryby, abych
se vzápětí spustil dolů k řece v Ratajích. Tam jsem se zastavil
na nocleh.
4.
Rataje – Sázava – Hrusice – Týnec n. S. – Jílové – Davle (91
km):
Z Ratají
do Talmberku jsem v polích zdolal první kopec dnešního dne. Z jeho
vrcholu jsem vzápětí kolem potoka lesem sjel k Sázavě ve
stejnojmenném městečku. Historický, legendami opředený klášter se
skupinou domů stojí na jednom břehu, sklárny Kavalier a moderní
panelová zástavba na druhém.
Ze
Sázavy místní silnička neustále sledovala břeh řeky. Nad ní se většinou
zvedal strmý zalesněný svah; tu a tam z něj vykoukla skalka. V ústí
Jevanského potoka
lidé otevřeli
kamenolom. Až u Chocerad jsem musel přes drobný vršek. Na protějším
svahu nad obcí se mezi stromy ukrýval areál Komorního Hrádku. U Hvězdonic
Sázavu křížila dálnice D1. Tady jsem také řeku dočasně opustil.
Uprostřed
polí jsem vystoupal přes Kaliště do Hrusic. Rodák Josef Lada a jeho dílo
jsou pro Hrusice obrovskou turistickou atrakcí. Na novostavbě v místě
jeho rodného domku jej připomíná pamětní deska, každé z míst
spojované s jeho dětstvím a literárními postavami je označeno
informativní tabulí s příslušným úryvkem z knížky. V Ladově
vile za vsí byl zřízen autorův památník.
Po
obědě jsem se pustil přes dálnici do Hrušova a potom zalesněným údolím
Mnichovky k jejímu ústí. Na návrší nad soutokem se mezi stromy
skrývaly zbytky hradu Hláska. Polní cestou jsem se od ústí Mnichovky
po břehu řeky dokodrcal do Čtyřkol a potom pokračoval po silnici přes
Čerčany a Poříčí do Týnce. V Poříčí mě kromě ústí
Konopišťského potoka
zaujal
malý románský kostelík. V okolí Ledců byli cyklisté lenošní objíždět
louku kolem chat a zkracovali si cestu pěšinou po okraji ohrazené
pastviny. Týnec patří do řady městeček na Sázavě spojených především
s průmyslovým rozvojem ve 20. století. V něm jsem vyhledal ústí
Janovického potoka.
Z Týnce
jsem přes Břežany vyšplhal na hranu údolí do Lešan. V Lešanech
jsem marně pátral po nějaké stopě básníka Františka Hrubína.
Poutače mě zvaly jen do areálu malého vojenského muzea.
Přes
údolí Sázavy, které jsem se dotkl v Kamenném Přívozu, jsem se
převážně lesem dostal do Jílového. Nahoru i dolů mě provázely
drobné místní potoky. Výstavnost rozlehlého náměstí i muzeum v
budově bývalé mincovny připomínaly blahobyt středověkého horního
města. V jeho okolí byla zpřístupněna jedna ze středověkých
zlatých štol. Z města zbýval k vrcholu kopce uprostřed lesa
jen kousek a potom následoval předlouhý sjezd v polích a loukách
k soutoku Sázavy s Vltavou v Davli. (květen 2008)