1. Žďár n. S. – Světnov – Cikháj – Borky – Karlov – Polnička – Žďár n. S. (54 km):

Různé prameny hledají pramen Sázavy různě. Historicky je za hlavní zdrojnici označován Stržský neboli Cikhájský potok. Druhou zdrojnicí je Polná (v některých pramenech Polnička), která vzniká spojením řady drobných potoků v rybníku Velké Dářko. Hydrologové říkají, že rybníku dodává nejvíc vody Stružný potok, některé místní mapy ukazují na Karlovský potok. Obě hlavní zdrojnice, Polná a Stržský potok, se spojují v Branském rybníku pod žďárským klášterem. Důsledně vzato, tedy vlastně teprve z něj vytéká řeka Sázava. Svůj první den na této řece jsem tak věnoval okolí Žďáru a hledání jednotlivých možných pramenů.

Ze Žďáru jsem od Branského rybníka mírně uprostřed polí stoupal do Stržanova. Z něj mě místní asfaltovaná cesta přivedla loukami ke skupině chat pod rybníkem Strž. V něm se z Cikhájského potoka, jedné ze zdrojnic Sázavy, stává Stržský. Po břehu rybníka jsem šlapal do Světnova. Z něj jsem znovu po silnici pokračoval přes dva menší kopce do Cikháje. Louky omezoval les. Za Cikhájem jsem po neznačené nejprve nezpevněné, později asfaltované lesní cestě stoupal kolem potoka stále vzhůru, až k místu, kde mapa vyznačovala jeho pramen. Nechal jsem kolo stát u krmelce a ponořil se do smrkového houští. Místy byla cesta pohodlná, místy jsem obcházel nebo přeskakoval popadané větve. Potůček končil až pod hranou hřebenu mělkým jezírkem zarostlým žabincem, spíš mokřinou. Když jsem obešel malou lesní školku, ocitl jsem se na rozcestí Pod Fryšavským kopcem. První, historický, pramen Sázavy jsem našel.

Z rozcestí jsem se už s kolem vydal po modré turistické značce směrem do Cikháje. Cestou jsem se zastavil u pramene Svratky. I když přístup nebyl označen, turisté k němu ve smrkovém houští vyšlapali pěšinu. Nad jezírkem s rašelinnou vodou zůstala tabulka televizního cyklu Zpět k pramenům i s původním hrníčkem. Asi o půl kilometru níž byla část vody z potoka dřevěným korýtkem se záklopkou vypouštěna do strouhy a jí převáděna do Sázavy. Tuto tzv. sraženou vodu jsem sledoval směrem dolů až k jejímu zaústění do druhé zdrojnice Cikhájského potoka. Její pramen se choulil kousek výš v mělké úžlabině v klínu dvou cest.

Od sražené vody jsem se vrátil do Cikháje. Z vesnice jsem zamířil po Mokré silnici do Nové Huti. Asi v polovině cesty jsem zastavil na pasece. O drobný potůček skrytý nejprve v trávě a potom ve smrkovém mlází v jejím středu jsem tak trochu zakopl. Na druhém konci mlází jsem našel pod zlomeným smrkem i upravenou kamennou studánku, ze které vyvěral. Podle knížky pana Ludvíka Zpět k pramenům tu měla být na stromě dřevěná tabulka označující pramen Karlovského potoka jako pramen Sázavy. Nikde jsem ji neviděl. Zřejmě padla za oběť dřevorubcům.

Po Mokré silnici jsem potom asi půl kilometru popojel. Přesně podle mapy jsem upravenou lesní cestou znovu odbočil nahoru. Jenže žádnou stavbu zaznamenanou v mapě jsem v lese nenašel, i křížení cest bylo jiné. Nakonec jsem si vybral potůček, který podtékal pod cestou, a podle něj se pustil vzhůru. Končil malým, napůl vyschlým jezírkem. Do něj byl zaražen klacek s hrníčkem a umělá květina. Byl to, nebo nebyl pramen Stružného potoka, druhé hlavní zdrojnice Sázavy?

Mokrá silnice po dalších asi dvou kilometrech vyústila na hlavní severně od Karlova. Z okraje této vsi jsem se upravenou lesní cestou přesunul na břeh Velkého Dářka. Ústí Stružného potoka se proměnilo v malou zátoku zarostlou rákosím. Od něj jsem klopýtal přes kořeny na úzké pěšině naučné stezky zpátky do Karlova. Tam jsem se přidružil k místnímu potoku a sledoval ho až k Velkému Dářku. Potok se náhle začal rozšiřovat, až se proměnil v širokou zátoku. Kolem ní jsem se dostal na hráz rybníka. Pod hrází jsem vyhledal přepad, který po pár metrech napájel Nový rybník. Chaty na jeho břehu spojovala široká upravená cesta. Fakticky až pod hrází Nového rybníka začíná tok Polné alias Sázavy.

Úkoly dnešního dne skončily. Po kamenité, nejprve lesní, potom polní cestě jsem doskákal do Polničky. Na břehu Pilské nádrže mě příjemně překvapila nově vybudovaná cyklostezka. Ta se pod hrází napojila na starší kolem Žďáru. Z hráze to byl do středu města už jen kousek. Tam jsem se ubytoval.

2. Žďár n. S. – Přibyslav – Havlíčkův Brod – Lipnice n. S. – Světlá n. S. (66 km):

Ráno jsem se ve Žďáru zastavil u bývalého kláštera, kaple sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře a skončil na historickém náměstí. Z města jsem se vydal po cyklotrase č. 19, která mě provázela po zbytek výletu až k ústí Sázavy do Vltavy ve středočeské Davli. Přes drobný kopec v polích jsem se přehoupl do Hamrů. Za nimi jsem se svezl nezpevněnou cestou loukou mezi zalesněnými svahy k Rozštípené skále a o kousek dál ke starému mlýnu. Polní cesta mě potom vyvedla nahoru na hranu údolí nad Rozštípenou skálou. Nejprve asfaltovanou cestou přes pole, poté kamenitou cestou lesem jsem se dostal do Velké Losenice. Za vesnicí jsem znovu uprostřed polí stoupal. Přes Pořežín jsem se potom po dlouhých kilometrech vrátil na břeh Sázavy v Ronově. V jeho okolí jsem uprostřed soukromé obory s omezeným přístupem vyhledal zříceninu místního hradu.

Na oběd jsem se zastavil v asi tři kilometry vzdálené Přibyslavi. Na okraji náměstí jsem minul Hasičské muzeum. Z městečka jsem odbočil asi dva kilometry k Žižkově mohyle. Ta byla v druhé polovině 19. století vztyčena na místě, kde tento husitský vojevůdce skonal. Z Přibyslavi jsem šlapal v drobných kopcích uprostřed polí nad údolím Sázavy do Havlíčkova Brodu. Cyklotrasa na předměstí vedla kolem ústí Šlapánky. Kromě tradičních památek, zejména Havlíčkova domu, jsem v Brodě vyhledal i cimrmanovský střed Evropy v podobě obrovského trychtýře uprostřed nízko sestříhaného labyrintu z živých keřů v soukromé zahradě kavárny U Notáře.

Opět jsem vystoupal do polí nad údolím Sázavy a v drobných kopcích se s větší či menší námahou houpal vstříc majestátné siluetě lipnického hradu. Vesnice byly většinou schované v dolíku, na rozhraní katastrů tu a tam zůstal kousek lesa. Bez povšimnutí jsem minul ústí dalších dvou menších přítoků Sázavy: Úsobského potoka u Klanečné a Perlového potoka u Okrouhlice.

V Lipnici stojí v sousedství zbytků hradu domek s památníkem Jaroslava Haška. Svůj dům si hlídá spisovatelova socha. V obci je Hašek i pochovaný. Náhrobek připomíná otevřenou knihu.

3. Světlá n. S. – Ledeč n. S. – Zruč n. S. – Kácov – Č. Šternberk – Rataje (97 km):

Z městečka střeženého z pravého břehu řeky kamenným hradem jsem se rozjížděl proti drobné skalce. Za Ledčí jsem nad zákrutem řeky zdolal kopec ke Chřenovickému podhradí a dalším meandrům se vyhnul objížďkou přes Jedlou do Vlastějovic. Zejména v druhém úseku vpravo rostl les, vlevo se přes pole otevíral pohled na údolí Sázavy. Z Vlastějovic jsem pokračoval místní silničkou pod skalnatým srázem po břehu řeky do Březiny. Z ní jsem se po vrstevnici vezl upravenou polní cestou do Horek. Vpravo nad polem rostl les, vlevo pole končila u řeky. Za Horkou jsem se přes drobný kopec překulil do Zruče. Historické jádro městečka doplňuje původně Baťova továrna a ve svahu nad ní čtvrť rodinných domků. Na ni se za reálného socialismu přilepilo panelové sídliště.

Za Zručí na mě čekal další těžký kopec do Chabeřic. Ve vsi mě místní ochotně navedli na upravenou polní cestu na louku na břehu Sázavy. Na ní jsem našel její soutok se Želivkou. Přímo nad špicí se zvedá nízká skalka. Spíš než drobná borovice přitáhne pozornost vzrostlá bříza.

Louka o kus dál končila strmým srázem, takže mi nezbylo, než se vrátit do Chabeřic. Z nich jsem se přes drobný hrbek dostal do Holšic a potom znovu táhl nekonečné kilometry do kopce nad Zliv. Z ní jsem sjel do Kácova.

V městečku mě zaujal rozsáhlý barokní zámek a mariánský sloup na náměstí. Z něj jsem znovu stoupal až k Licoměrsku. Únavou jsem už ani nesledoval, jak se proměňuje krajina kolem mě. A opět dolů, tentokrát přes Zdebuzeves a Radonice k Blanici. Jenže cestu k jejímu asi tři kilometry vzdálenému ústí do Sázavy mi ztížil další kopec kolem dálnice do Čejkovic. Kolem ústí se protáhla úzká stezka po úpatí strmého zalesněného svahu. Později se po břehu Sázavy rozeběhla v malých políčkách. Pod hradem Český Šternberk se už místní silnička znovu přimkla těsně ke svahu.

Ze Šternberku jsem dnes naposledy vytáhl těžký kopec nad Otryby, abych se vzápětí spustil dolů k řece v Ratajích. Tam jsem se zastavil na nocleh.

4. Rataje – Sázava – Hrusice – Týnec n. S. – Jílové – Davle (91 km):

Z Ratají do Talmberku jsem v polích zdolal první kopec dnešního dne. Z jeho vrcholu jsem vzápětí kolem potoka lesem sjel k Sázavě ve stejnojmenném městečku. Historický, legendami opředený klášter se skupinou domů stojí na jednom břehu, sklárny Kavalier a moderní panelová zástavba na druhém.

Uprostřed polí jsem vystoupal přes Kaliště do Hrusic. Rodák Josef Lada a jeho dílo jsou pro Hrusice obrovskou turistickou atrakcí. Na novostavbě v místě jeho rodného domku jej připomíná pamětní deska, každé z míst spojované s jeho dětstvím a literárními postavami je označeno informativní tabulí s příslušným úryvkem z knížky. V Ladově vile za vsí byl zřízen autorův památník.

Z Týnce jsem přes Břežany vyšplhal na hranu údolí do Lešan. V Lešanech jsem marně pátral po nějaké stopě básníka Františka Hrubína. Poutače mě zvaly jen do areálu malého vojenského muzea.