Vzniká:
soutokem Mže a Radbuzy v
Plzni, 298 m n. m. Mže (délka
106,5 km, povodí 1 829 km2) pramení u německé
Asche, 726 m n. m., Radbuza (délka
111,5 km, povodí 2 179,4 km2) u Závisti, 720 m n. m.
Ústí
zprava do: Vltavy u Modřan, 188 m
n. m.
Délka:
139,1 km od soutoku zdrojnic, 245,6 km od pramene Mže
Plocha
povodí: 8 861,4 km2
Nejdelší přítoky:
Loděnice (61 km), Litavka (55 km), Rakovnický p. (48 km), Střela
(97 km), Třemošná (41 km), Klabava (49 km), Úslava (94 km), [Radbuza,
111,5 km - zdrojnce];
do Mže: Úhlavka
(38 km), Kosový p. (46 km).
1.
Plzeň – Stříbro – Tachov (89 km):
Od
soutoku Mže a Radbuzy v centru Plzně jsem se vydal proti proudu řeky.
Na okraji města mě nad silnicí zaujaly bizarně tvarované pískovcové
skalky a na nich malý zámeček. Za nimi jsem šlapal v mírně zvlněných
polích po místních silnicích do Města Touškova. Nad městečkem se
mohu jen dohadovat, že se mi řeka schovala do úzkého zalesněného údolí,
protože cesty bezprostředně po břehu nevedly a s řekou jsem se potkával
jen na vybraných místech. Z Města Touškova do Plešnic jsem
zdolal několik nepříjemně prudkých kopců na silnici č. 605. Pod Plešnicemi
jsem se s řekou potkal poprvé na hrázi Hracholuské přehrady.
Nad oběma břehy vodní nádrže se zvedaly strmé skalnaté svahy
porostlé lesem. Mezi stromy si lidé postavili množství chat. Z hráze
jsem se po místní silnici v polích posunul do Pňovan a z nich
jsem sjel znovu k řece na mostu pod ústím Úterského potoka,
vzdutého přehradou v malou zátoku. V dalších kilometrech
jsem nad pravým břehem řeky sledoval značenou cyklotrasu po upravené,
většinou mírně zvlněné lesní cestě. Jen dvakrát jsem se zhoupl přes
příčná údolí drobných potoků. Z lesa jsem se vynořil ve
Vranově. Z Vranova jsem se po místní silnici uprostřed polí
kolem Svinné dostal do Stříbra. Ve sjezdu jsem si prohlížel zajímavý
panoramatický obrázek tohoto bezmála osmitisícového města. Ve středověku
bohatlo jednak z těžby stříbra, jednak z polohy na důležité dálkové
spojnici do Norimberku. Kousek nad městem stál mlýn přímo nad ústím
Úhlavky do Mže a potřeba
přivést k němu vodu deformovala oba toky. Za Stříbrem jsem pokračoval
po místních silnicích převážně v polích nahoru dolů. V Otročíně
jsem křížil údolí místního potoka, ve Svojšíně jsem se poprvé
potkal s Černošínským. Jeho tok jsem potom ze svahu nad levým břehem
kopíroval do Černošína. Za ním jsem se přes rozvodí překulil ke mlýnu
postavenému na Kosím potoce. Upravenou lesní cestou jsem se zelenou
turistickou značkou doprovodil Kosí potok až k jeho ústí
do Mže. V jeho blízkosti vyrostla chatová osada. Od ústí jsem to
zkusil po červené turistické značce pro pěší kolem vody. Hned v úvodu
značka vyšplhala nepříjemně zprudka na hranu údolí do osady Vížka,
aby se vzápětí spustila zpátky k řece. Po jejím břehu jsem se
vezl mezi chatami po dně úzkého a hlubokého zalesněného údolí až
k ústí drobného přítoku pod nízkou skalkou. Tady se opakoval stejný
manévr jako u Vížky: s kolem na rameni nahoru do příkré stráně
a vzápětí po úzké stezce dolů, zpátky na břeh řeky. Na něm
stezka chvilku skákala přes kameny, než se rozeběhla po trávě na
louce u další chatové osady. Ta končila u bývalé železárny
Josefovy Huti. I v dalších kilometrech jsem převážně na loukách
kousek od břehu řeky střídal různé povrchy. Nad ústím Hamerského
potoka se údolí otevřelo
a kolem řeky se prostřela mírně zvlněná pole. Lesní cesty brzy vystřídaly
místní silnice. Na okraji Tachova mě přivítala asfaltovaná kolonáda
u minerálního pramene. Ve městě jsem zastavil na nocleh.
2.
Tachov – Branka – Kellermühle a zpět (42 km):
Upravená,
spíše parková cesta mě vyprovázela z Tachova po břehu říčky
do osady Světce. Z ní jsem pokračoval po místní silnici k přehradní
nádrži Lučina. Kolem přehrady jsem mírně, ale vytrvale stoupal lesem
vzhůru. Kruh polí se otevřel až kolem Dolní Výšiny a potom kolem
Branky. V Brance byl na Mži vybudován rybník. Na jeho hrázi stála
kaple. Ne příliš pohodlnou lesní cestou jsem se od hráze vyškrábal
ke státní hranici v Hermannsreuthu. Z něj jsem sjel k soutoku
Reichenbachu a Steinbachu uprostřed louky mezi dvěma mlýny. Spojením těchto
dvou potoků vzniká Mže. Za hlavní zdrojnici je označován Reichenbach.
Vydal jsem se proto po upravených lesních cestách hledat jeho pramen.
Našel jsem ho na malé louce asi o tři kilometry výš. Byl označen
tabulkou televizního cyklu Zpět k pramenům. U pramene jsem se otočil
a stejnou cestou se vrátil do Tachova. (srpen 2006)
3.
Plzeň – Nadryby – Liblín – Křivoklát – Beroun – Praha (162
km):
V Plzni,
městě piva, strojírenství, ale i Spejbla a Hurvínka, se spojují čtyři
velké západočeské řeky: Mže, Radbuza, (Úhlava) a Úslava.
Pod soutokem Radbuzy a Mže se řeka nazývá Berounka. Na severovýchodním
okraji Plzně stojí nad soutokem Berounky a Úslavy kostelík sv. Jiří.
Od něj jsem se vydal po místních silnicích po proudu dolů. I v dalších
kilometrech řeka meandruje mezi kopci. Nad levým, mírnějším břehem
lidé vymýtili místa pro pole, nad pravým, strmějším zůstal les. Řeka
plyne širokým, zdánlivě mělkým korytem. V úseku do Liblína
vedla silnice většinou kousek ve svahu v polích nad řekou, se
proto jsem se s ní setkával většinou pouze u ústí větších přítoků.
Blízko ústí Klabavy stála
chata, nad ústím Třemošné Berounku rozšiřuje splav pod mlýnem
a Střela si hledá cestu
z úzkého zalesněného údolí. Pod Liblínem se silnice vyhýbá velkým
obloukem několika meandrům řeky. Stále mě provázela pole a vpravo
jsem se mohl ohlížet do údolí. Pod Zvíkovcem řeku obstoupily strmé
zalesněné kopce. Mezi stromy místy vykoukla vápencová skalka. Pole na
břehu ustoupila malým loukám. A na ně se vmáčkla i silnice. Hospoda
U Rozvědčíka mi připomněla, že ve zdejším kraji strávil část dětství
spisovatel Ota Pavel a napsal o něm řadu kouzelných povídek. O kousek
níž jsem u Nezabudic potkal i přívoz pana Proška. Po dalších pěti
kilometrech jsem v Roztokách z mostu pozoroval ústí Rakovnického
potoka. Proti jeho proudu jsem se dostal k blízkému hradu Křivoklát.
Berounka se v tomto úseku prodírá mezi vápencovými skalami Křivoklátské
vrchoviny a nabízí spoustu zajímavých přírodních obrázků. Pro mě
začal hodně nepříjemný úsek. Uprostřed lesů na mě čekalo jedno
dlouhé a vcelku obtížné stoupání do Písků a vzápětí sjezd do
Zbečna a druhé stoupání do Lubů a vzápětí sjezd do Nižboru. Až v následujících
kilometrech do Berouna jsem si zase odpočinul na břehu řeky. Město
Beroun vzniklo na soutoku Berounky s Litávkou. Je jedním z východišť
do oblasti Českého krasu. Úsek z Berouna do Srbska mezi kolmými vápencovými
skalami patří k nejhezčím na řece. Abych si ho mohl prohlédnout
a vyhnul se dalšímu nepříjemnému stoupání, využil jsem polní
cestu po břehu. Na jedné ze skal stávalo legendární hradiště Tetín.
Kousek před Srbskem přijímá Berounka poslední významnější přítok,
Loděnici. Pohádka ve skalní soutěsce končí u majestátného
Karlštejna. Směrem k Vltavě se údolí znovu postupně víc a víc
otevírá, kopce ustupují do pozadí. Silnice se znovu vrací na břeh. V
Praze-Lahovicích se Berounka vlévá do Vltavy. Stál jsem na úzkém
pruhu země: vpravo užší, ale zřejmě hlubší a dravější Vltavu
pod strmým zalesněným svahem a vlevo širší, ale zřejmě mělčí
Berounku na okraji přece jen otevřenější kotliny. Obě řeky se přede
mnou spojovaly v jeden majestátný proud. (srpen 2006) |
Pramen v okolí
Asche

Tachov

Ústí Kosového p.

Stříbro

V. n. Hracholusky

Kozolupy

Soutok Mže a
Radbuzy v Plzni, vznik Berounky

Okolí Chříče

Ústí Střely u
Liblína |