|
Vzniká: soutokem Mže a Radbuzy v Plzni, 298 m n. m. Mže (délka 106,5 km, povodí 1 829 km2) pramení u německé Asche, 726 m n. m., Radbuza (délka 111,5 km, povodí 2 179,4 km2) u Závisti, 720 m n. m.Ústí zprava do: Vltavy u Modřan, 188 m n. m.Délka: 139,1 km od soutoku zdrojnic, 245,6 km od pramene Mže Plocha povodí: 8 861,4 km2Nejdelší přítoky: Loděnice (61 km), Litavka (55 km), Rakovnický p. (48 km), Střela (97 km), Třemošná (41 km), Klabava (49 km), Úslava (94 km), [Radbuza, 111,5 km - zdrojnce];do Mže: Úhlavka (38 km), Kosový p. (46 km).
1. Plzeň – Stříbro – Tachov (89 km): Od soutoku Mže a Radbuzy v centru Plzně jsem se vydal proti proudu řeky. Na okraji města mě nad silnicí zaujaly bizarně tvarované pískovcové skalky a na nich malý zámeček. Za nimi jsem šlapal v mírně zvlněných polích po místních silnicích do Města Touškova. Nad městečkem se mohu jen dohadovat, že se mi řeka schovala do úzkého zalesněného údolí, protože cesty bezprostředně po břehu nevedly a s řekou jsem se potkával jen na vybraných místech. Z Města Touškova do Plešnic jsem zdolal několik nepříjemně prudkých kopců na silnici č. 605. Pod Plešnicemi jsem se s řekou potkal poprvé na hrázi Hracholuské přehrady. Nad oběma břehy vodní nádrže se zvedaly strmé skalnaté svahy porostlé lesem. Mezi stromy si lidé postavili množství chat. Z hráze jsem se po místní silnici v polích posunul do Pňovan a z nich jsem sjel znovu k řece na mostu pod ústím Úterského potoka, vzdutého přehradou v malou zátoku. V dalších kilometrech jsem nad pravým břehem řeky sledoval značenou cyklotrasu po upravené, většinou mírně zvlněné lesní cestě. Jen dvakrát jsem se zhoupl přes příčná údolí drobných potoků. Z lesa jsem se vynořil ve Vranově. Z Vranova jsem se po místní silnici uprostřed polí kolem Svinné dostal do Stříbra. Ve sjezdu jsem si prohlížel zajímavý panoramatický obrázek tohoto bezmála osmitisícového města. Ve středověku bohatlo jednak z těžby stříbra, jednak z polohy na důležité dálkové spojnici do Norimberku. Kousek nad městem stál mlýn přímo nad ústím Úhlavky do Mže a potřeba přivést k němu vodu deformovala oba toky. Za Stříbrem jsem pokračoval po místních silnicích převážně v polích nahoru dolů. V Otročíně jsem křížil údolí místního potoka, ve Svojšíně jsem se poprvé potkal s Černošínským. Jeho tok jsem potom ze svahu nad levým břehem kopíroval do Černošína. Za ním jsem se přes rozvodí překulil ke mlýnu postavenému na Kosím potoce. Upravenou lesní cestou jsem se zelenou turistickou značkou doprovodil Kosí potok až k jeho ústí do Mže. V jeho blízkosti vyrostla chatová osada. Od ústí jsem to zkusil po červené turistické značce pro pěší kolem vody. Hned v úvodu značka vyšplhala nepříjemně zprudka na hranu údolí do osady Vížka, aby se vzápětí spustila zpátky k řece. Po jejím břehu jsem se vezl mezi chatami po dně úzkého a hlubokého zalesněného údolí až k ústí drobného přítoku pod nízkou skalkou. Tady se opakoval stejný manévr jako u Vížky: s kolem na rameni nahoru do příkré stráně a vzápětí po úzké stezce dolů, zpátky na břeh řeky. Na něm stezka chvilku skákala přes kameny, než se rozeběhla po trávě na louce u další chatové osady. Ta končila u bývalé železárny Josefovy Huti. I v dalších kilometrech jsem převážně na loukách kousek od břehu řeky střídal různé povrchy. Nad ústím Hamerského potoka se údolí otevřelo a kolem řeky se prostřela mírně zvlněná pole. Lesní cesty brzy vystřídaly místní silnice. Na okraji Tachova mě přivítala asfaltovaná kolonáda u minerálního pramene. Ve městě jsem zastavil na nocleh.
2. Tachov – Branka – Kellermühle a zpět (42 km): Upravená, spíše parková cesta mě vyprovázela z Tachova po břehu říčky do osady Světce. Z ní jsem pokračoval po místní silnici k přehradní nádrži Lučina. Kolem přehrady jsem mírně, ale vytrvale stoupal lesem vzhůru. Kruh polí se otevřel až kolem Dolní Výšiny a potom kolem Branky. V Brance byl na Mži vybudován rybník. Na jeho hrázi stála kaple. Ne příliš pohodlnou lesní cestou jsem se od hráze vyškrábal ke státní hranici v Hermannsreuthu. Z něj jsem sjel k soutoku Reichenbachu a Steinbachu uprostřed louky mezi dvěma mlýny. Spojením těchto dvou potoků vzniká Mže. Za hlavní zdrojnici je označován Reichenbach. Vydal jsem se proto po upravených lesních cestách hledat jeho pramen. Našel jsem ho na malé louce asi o tři kilometry výš. Byl označen tabulkou televizního cyklu Zpět k pramenům. U pramene jsem se otočil a stejnou cestou se vrátil do Tachova. (srpen 2006)
3. Plzeň – Nadryby – Liblín – Křivoklát – Beroun – Praha (162 km): V Plzni, městě piva, strojírenství, ale i Spejbla a Hurvínka, se spojují čtyři velké západočeské řeky: Mže, Radbuza, (Úhlava) a Úslava. Pod soutokem Radbuzy a Mže se řeka nazývá Berounka. Na severovýchodním okraji Plzně stojí nad soutokem Berounky a Úslavy kostelík sv. Jiří. Od něj jsem se vydal po místních silnicích po proudu dolů. I v dalších kilometrech řeka meandruje mezi kopci. Nad levým, mírnějším břehem lidé vymýtili místa pro pole, nad pravým, strmějším zůstal les. Řeka plyne širokým, zdánlivě mělkým korytem. V úseku do Liblína vedla silnice většinou kousek ve svahu v polích nad řekou, se proto jsem se s ní setkával většinou pouze u ústí větších přítoků. Blízko ústí Klabavy stála chata, nad ústím Třemošné Berounku rozšiřuje splav pod mlýnem a Střela si hledá cestu z úzkého zalesněného údolí. Pod Liblínem se silnice vyhýbá velkým obloukem několika meandrům řeky. Stále mě provázela pole a vpravo jsem se mohl ohlížet do údolí. Pod Zvíkovcem řeku obstoupily strmé zalesněné kopce. Mezi stromy místy vykoukla vápencová skalka. Pole na břehu ustoupila malým loukám. A na ně se vmáčkla i silnice. Hospoda U Rozvědčíka mi připomněla, že ve zdejším kraji strávil část dětství spisovatel Ota Pavel a napsal o něm řadu kouzelných povídek. O kousek níž jsem u Nezabudic potkal i přívoz pana Proška. Po dalších pěti kilometrech jsem v Roztokách z mostu pozoroval ústí Rakovnického potoka. Proti jeho proudu jsem se dostal k blízkému hradu Křivoklát. Berounka se v tomto úseku prodírá mezi vápencovými skalami Křivoklátské vrchoviny a nabízí spoustu zajímavých přírodních obrázků. Pro mě začal hodně nepříjemný úsek. Uprostřed lesů na mě čekalo jedno dlouhé a vcelku obtížné stoupání do Písků a vzápětí sjezd do Zbečna a druhé stoupání do Lubů a vzápětí sjezd do Nižboru. Až v následujících kilometrech do Berouna jsem si zase odpočinul na břehu řeky. Město Beroun vzniklo na soutoku Berounky s Litávkou. Je jedním z východišť do oblasti Českého krasu. Úsek z Berouna do Srbska mezi kolmými vápencovými skalami patří k nejhezčím na řece. Abych si ho mohl prohlédnout a vyhnul se dalšímu nepříjemnému stoupání, využil jsem polní cestu po břehu. Na jedné ze skal stávalo legendární hradiště Tetín. Kousek před Srbskem přijímá Berounka poslední významnější přítok, Loděnici. Pohádka ve skalní soutěsce končí u majestátného Karlštejna. Směrem k Vltavě se údolí znovu postupně víc a víc otevírá, kopce ustupují do pozadí. Silnice se znovu vrací na břeh. V Praze-Lahovicích se Berounka vlévá do Vltavy. Stál jsem na úzkém pruhu země: vpravo užší, ale zřejmě hlubší a dravější Vltavu pod strmým zalesněným svahem a vlevo širší, ale zřejmě mělčí Berounku na okraji přece jen otevřenější kotliny. Obě řeky se přede mnou spojovaly v jeden majestátný proud. (srpen 2006) |
Pramen v okolí Asche
Tachov
Ústí Kosového p.
Stříbro
V. n. Hracholusky
Kozolupy
Soutok Mže a Radbuzy v Plzni, vznik Berounky
Okolí Chříče
Ústí Střely u Liblína |
|||
 |
 |
 |
 |
 |
| Ústí do Vltavy v Praze-Lahovicích | Karlštejn | Beroun | Okolí Zbečna | Přívoz pana Proška u Nezabudic |
