Pramen:
u Nové Vsi, 655 m
n. m.
Ústí
zleva do: Odry mezi německým Ratzdorfem a polským Kosarzynem, 32
m n. m.
Délka:
252 km, z toho 55,1 km
v ČR
Plocha
povodí: 4 297 km2,
z toho 375,3 km2 v ČR
Nejdelší
přítoky: Lubsza (66 km, Polsko), Malxe (45 km, SRN), Smědá (56
km), Mandava (41 km), Červená voda (Oldřišský p., 22 km), Oleška
(asi 22 km)
Lužická
Nisa pramení nedaleko Nové Vsi u Jablonce. Uprostřed malého jezírka
byl vztyčen kámen s nápisem „Pramen Nísy“. Z něj se malou mokřinou
schovanou mezi stromy rozbíhal drobný pramínek. Z náhorních luk
budoucí říčka spadala příkře dolů uprostřed zalesněných strání
do Jablonce. Tam se její spád zmírnil. Pod městem se také spojila se
svou druhou zdrojnicí, Rýnovickou Nisou. Odsud prakticky až na státní
hranici Nisa tekla úzkým zalesněným údolím, na březích se prostíraly
louky osazené vesnicemi. Druhým velkým městem v Čechách byl Liberec.
Na okraji Stráže charakter řeky dotvořila Černá Nisa. V dalších
kilometrech pod Libercem jsem s pomocí cyklotrasy využíval místní
silničky i nezpevněné cesty, až do Chrastavy přeskakoval z jednoho
drobného kopce na druhý, pod ní se přidržel břehu řeky. Soutok Nisy
s drobným potokem u Hrádku zároveň tvořil trojmezí Česka, Polska a
Německa. Odsud až k ústí do Odry byla na konci 2. světové války jejím
středem vytyčena umělá hranice mezi Polskem a Německem. Rozdělená města
i spousta zničených mostů napovídaly, že to tomuhle kraji hodně ublížilo.
Kousek za státní hranicí stojí město Žitava, v raném středověku
součást Českého království. Na okraji města Nisa přijímala jeden
ze svých významnějších přítoků, řeku Mandavu. Do Hirschfelde jsem
se proplétal mezi předměstskými závody, na obzoru se na polském břehu
k nebi vzpínaly chladící věže a komíny tepelné elektrárny, nad
nimi se na návrší rozkročilo rypadlo jako nestvůrný pavouk. Brzy mi
však všechno znovu zakryly zalesněné svahy. Mezi stromy občas
vykoukla skalka, kameny se místy sypaly i do řeky. Nedaleko Ostritzu
zval poutníky k návštěvě nově zrekonstruovaný, nádherný barokní
klášter Mariental. Pod Ostritzem se otevřely široké louky a roviny
polí. Cyklostezka se držela kousek od břehu, meandry řeky se schovávaly
v pásu stromů. Před Hagenwerdem jsem minul ústí Smědé zprava a o
kousek níž Plessnitzu zleva. K vesnici patřilo koupaliště v opuštěné
části pískovny, kousek za ním se vlevo otevřela těžební jáma. Po
dalších asi deseti kilometrech jsem dojel do Görlitzu. Byl prvním z větších
rozdělených měst. Při procházce centrem města jsem si potvrdil, že
polská část byla původně nechráněné předměstí. Někde v něm se
mi ztratilo i ústí Czerwonej Wody. Z Görlitzu do Ludwigsdorfu jsem šlapal
nahoru dolů po místních cestách. V Ludwigsdorfu mě zaujal rezavějící
mlýn. V dalších kilometrech cyklostezka kopírovala souběžnou hlavní
silnici s nevelkým provozem. U Zentendorfu lákalo turisty k návštěvě
bizarní pohádkové městečko dřevěných a kamenných staveb. Od něj
mě naučná stezka vrátila asi dva kilometry zpět za vesnici k nejvýchodnějšímu
bodu Německa. Její jednotlivá zastavení tvořily plechové figury,
které vypadaly někdy jako lidské postavy, někdy spíš jako stromy. Z
Zentendorfu jsem pokračoval stále loukami, místy po okraji lesa.
Pozornost si zasloužilo městečko Rothenburg a malá vodní elektrárna
u Lodenau. Nedaleko Steinbachu se stezka oddělila od silnice a dováděla
v mírných hrbech borovým lesem. U Podrosche mě znovu obklopily louky,
nad nimi se s odstupem zvedala zalesněná stráň. Umělá hranice rozdělila
i park s romantickými stavbami kolem barokního zámku v Mužakově. Pod
Mužakovem už řeka tekla uměle zregulovaným korytem spoutaným hrázemi.
Dosavadní pestrost putování tak zvolna vystřídala nuda. A potkával
jsem stále víc zničených mostů. Forst láká turisty do své růžové
zahrady, jinak na mě ale dýchl duch reálného socialismu. Několik
secesních domů ve středu města ze všech stran tísnily paneláky. Při
domácí přípravě jsem také narazil na jednu zajímavost. V okolí města
ústí do Nisy řeka Malxe. Její tok byl však rozdělen a část vody míří
vodními kanály i do blízké Sprévy. Třicet kilometrů z Forstu do
Gubenu už jsem na hrázích v ploché krajině pospával. V Gubenu jako
jediném zůstalo historické městské jádro na polské straně hranice.
Na rozdíl od německých měst se však teprve probouzelo. Vedle zbytků
katedrály svítila nově opravená radnice, zbytek hlavního náměstí
vyplňoval park. Další historické památky představovaly pouze
fotografie. A tady také Nisa přijala svůj nejdelší přítok, řeku
Lubszu. Z centra Gubinu jsem prokličkoval přes předměstí na hlavní
sinici. Na ní jsem se houpal převážně borovými nebo smíšenými
lesy. Za Kosarzynem jsem se překulil přes hráz a pod ní mě rozbitá
cesta přivedla k ústí Lužické Nisy do Odry. Nad soutokem se zvedal dřevěný
kříž. (červenec 2006)
II.
1.
Zdrojnice Lužické Nisy:
Hydrologové budou nejspíš protestovat, ale pro zjednodušení se dá
napsat, že Lužická Nisa vzniká ve Stráži spojením Černé a Bílé
Nisy, při čemž hlavní zdrojnicí je Bílá Nisa. O asi patnáct, možná
dvacet kilometrů výš se na dolním konci Jablonce Bílá Nisa rozděluje
na Rýnovickou a Lučanskou. Za hlavní pramen řeky se označuje Lučanská
Nisa. A aby těch Nis nebylo málo, v některých mapách se i
Novoveský potok, který ústí do Lučanské Nisy na horním okraji
Jablonce, označuje jako Nisa. A kolem všech těch Nis jsem si vyt yčil
malý okruh.
Z Bedřichova
jsem vyrazil po proudu Rýnovické Nisy. Celých asi třináct
kilometrů do Jablonce mě provázela zástavba rozptýlená ve vcelku úzkém,
i když ne příliš hlubokém údolí. Nise brzy koryto spoutali: buď je
vydláždili, nebo rovnali travnatými břehy. Na pomezí Janova a Loučné
jsem zakopl o první menší továrnu. Na okraji Mšena se spád zmírnil.
Silnici alespoň pro mě vystřídala písčitá cesta po břehu zklidnělého
potoka. Vlevo kolem mě defilovalo panelové sídliště, vpravo nákupní
centra a menší závody. Za prvním kruhovým objezdem ulice města
nahradily vysoké zalesněné svahy. U druhého z frekventovaných kruhových
objezdů na okraji Jablonce v ulici Plynárenské jsem přímo před
bránou další menší továrny zastavil u soutoku Rýnovické a Lučanské
Nisy. Oba potoky i jejich spojený proud měly vybetonovaná koryta s kolmými
stěnami.
Proti
proudu Lučanské Nisy jsem se mezi panelovými sídlišti
protáhl přes drobné návrší pod historické centrum Jablonce. Ústí
Novoveského potoka se mi skrylo pod křižovatkou. Od něj jsem stoupal
po frekventované silnici č. 14 do Lučan. Souvislá zástavba dole v
kotlině se ve svahu roztáhla do jedné nekonečné ulice kolem potoka.
Údolí bylo znovu úzké se zalesněnými svahy. Nad Dolními Lučanami
jsem potok sledoval ze zčásti upravené lesní cesty. Na silnici jsem se
vrátil mezi Lučanami a Horní Vsí na okraji malého pole. Informační
tabule mě po chvíli upozornila na pramen Lučanské Nisy, který je
veden jako hlavní pramen Nisy Lužické. Skromný potůček obtéká ze tří
stran přírodní balvan s tabulkou Pramen Nisy ve třech jazycích a
vročením 2010. Okolní prostranství má parkovou úpravu.
Od
pramene jsem se vrátil na soutok Lučanské a Rýnovické Nisy. Od
něj jsem jsem sledoval tok Bílé Nisy dolů. Do
Proseče jsem se protáhl po úpatí zalesněného svahu. Potom
jsem až
na okraj Rochlic šlapal ulicemi rodinných domků mezi zahradami úzkým
údolím. Svah vlevo byl nízký, vpravo se zvedal Prosečský hřeben. Z Rochlic
jsem kličkoval mezi auty ulicemi Liberce až do středu města. V něm
jsem se znovu chytil cykloznačky. Ta mě chvíli tahala předměstskými
ulicemi a potom se obklopila parkovou úpravou. V jednom místě se
protáhla pod tribunami místního fotbalového stadionu. Až na okraji města
opustila břeh řeky a mezi moderními rodinnými domy přeskočila drobné
návrší. Na okraji Stráže jsem značku opustil a mezi průmyslovými závody
vyhledal soutok Bílé a Černé Nisy. Obě říčky se spojují v poněkud
zanedbaném koutě. Na levém břehu Bílé i Černé Nisy stojí průmyslové
závody, na pravém podrůstá skupinu stromů všeliké býlí, mimo jiné
i pro mě nepopulární kopřivy. Část u silnice sloužila jako skládka
pilin z blízkého truhlářství.
Když
jsem se při cestě proti proudu Černé Nisy vymotal z ulic
Stráže, znovu mě pohltilo úzké zalesněné údolí. Do něj byly v podstatě
terasovitě zasazeny jednotlivé průmyslové závody, Domov naděje, dětský
domov (?)... Potok nepotok, brzy jsem do prudké stráně šplhal
serpentinami. Jednou jsem si jeho kamennou kaskádu vyfotil. Kousek pod
vrcholem jsem zastavil u malé vodní nádrže s elektrárnou v
Rudolfově. Už jsem neměl dost času ani sil, abych pokračoval dál k Bedřichovické
přehradě, a přes vrchol Harcovského hřebene se překulil na nocleh do
penzionu v Bedřichově.
2.
Prameny Nisy: Upravenou lesní cestou jsem se po trase naučné
stezky vydal z Bedřichova vzhůru k Lichteneckerově kříži. Na křižovatce
lesních cest jsem odbočil na zpola trávou zarostlou pěšinu ke Klikvové
louce. Mapa mi říkala, že bych pramen Rýnovické Nisy měl hledat v její
horní části, já ho však našel až dole na hranici lesa. Při procházení
loukou jsem musel dávat pozor, na který ostrůvek mechu šlapu. Několikrát
jsem se probořil do vody až po kotník. Od pramene jsem se vrátil na
hlavní cestu a po ní vystoupal o další kus výš k Bedřichovické
přehradě. Už novoromantické vížky na zděné kamenné hrázi
prozrazovaly, že byla vybudována na počátku 20. století. Od přehrady
jsem vyšplhal upravenými cestami pod Olivetskou horu. Z rozcestí jsem
se pustil nenápadnou pěšinou kousek dolů. Až na druhý pokus jsem
trefil křižovatku mé pěšiny spíš s průsekem v lese než
druhou pěšinou. Mimo jiné na ni upozorňovaly dvě betonové patky
sloupů. A dnes podruhé jsem se zanořil do smrkového houští na podmáčeném
terénu. A znovu kousek níž, než kreslila mapa, jsem našel pramen Černé
Nisy. Tentokrát se mi jezírko rašelinné vody ukrývalo pod nízkými
smrkovými větvemi. (záři 2015)
|

Okolí
Nové Vsi

Jablonec
n. N.

Ústí
Rýnovické Nisy (IX/15)

Proseč
(IX/15)

Vratislavice
n. N. (IX/15)

Liberec

Ústí
Černé Nisy ve Stráži (IX/15)

Chrastava

Hrádek |