Nejdelší přítoky: Lubsza (66 km, Polsko), Malxe (45 km, SRN), Smědá (56 km), Mandava (41 km), Červená voda (Oldřišský p., 22 km), Oleška (asi 22 km)

Lužická Nisa pramení nedaleko Nové Vsi u Jablonce. Uprostřed malého jezírka byl vztyčen kámen s nápisem „Pramen Nísy“. Z něj se malou mokřinou schovanou mezi stromy rozbíhal drobný pramínek. Z náhorních luk budoucí říčka spadala příkře dolů uprostřed zalesněných strání do Jablonce. Tam se její spád zmírnil. Pod městem se také spojila se svou druhou zdrojnicí, Rýnovickou Nisou. Odsud prakticky až na státní hranici Nisa tekla úzkým zalesněným údolím, na březích se prostíraly louky osazené vesnicemi. Druhým velkým městem v Čechách byl Liberec. Na okraji Stráže charakter řeky dotvořila Černá Nisa. V dalších kilometrech pod Libercem jsem s pomocí cyklotrasy využíval místní silničky i nezpevněné cesty, až do Chrastavy přeskakoval z jednoho drobného kopce na druhý, pod ní se přidržel břehu řeky. Soutok Nisy s drobným potokem u Hrádku zároveň tvořil trojmezí Česka, Polska a Německa. Odsud až k ústí do Odry byla na konci 2. světové války jejím středem vytyčena umělá hranice mezi Polskem a Německem. Rozdělená města i spousta zničených mostů napovídaly, že to tomuhle kraji hodně ublížilo. Kousek za státní hranicí stojí město Žitava, v raném středověku součást Českého království. Na okraji města Nisa přijímala jeden ze svých významnějších přítoků, řeku Mandavu. Do Hirschfelde jsem se proplétal mezi předměstskými závody, na obzoru se na polském břehu k nebi vzpínaly chladící věže a komíny tepelné elektrárny, nad nimi se na návrší rozkročilo rypadlo jako nestvůrný pavouk. Brzy mi však všechno znovu zakryly zalesněné svahy. Mezi stromy občas vykoukla skalka, kameny se místy sypaly i do řeky. Nedaleko Ostritzu zval poutníky k návštěvě nově zrekonstruovaný, nádherný barokní klášter Mariental. Pod Ostritzem se otevřely široké louky a roviny polí. Cyklostezka se držela kousek od břehu, meandry řeky se schovávaly v pásu stromů. Před Hagenwerdem jsem minul ústí Smědé zprava a o kousek níž Plessnitzu zleva. K vesnici patřilo koupaliště v opuštěné části pískovny, kousek za ním se vlevo otevřela těžební jáma. Po dalších asi deseti kilometrech jsem dojel do Görlitzu. Byl prvním z větších rozdělených měst. Při procházce centrem města jsem si potvrdil, že polská část byla původně nechráněné předměstí. Někde v něm se mi ztratilo i ústí Czerwonej Wody. Z Görlitzu do Ludwigsdorfu jsem šlapal nahoru dolů po místních cestách. V Ludwigsdorfu mě zaujal rezavějící mlýn. V dalších kilometrech cyklostezka kopírovala souběžnou hlavní silnici s nevelkým provozem. U Zentendorfu lákalo turisty k návštěvě bizarní pohádkové městečko dřevěných a kamenných staveb. Od něj mě naučná stezka vrátila asi dva kilometry zpět za vesnici k nejvýchodnějšímu bodu Německa. Její jednotlivá zastavení tvořily plechové figury, které vypadaly někdy jako lidské postavy, někdy spíš jako stromy. Z Zentendorfu jsem pokračoval stále loukami, místy po okraji lesa. Pozornost si zasloužilo městečko Rothenburg a malá vodní elektrárna u Lodenau. Nedaleko Steinbachu se stezka oddělila od silnice a dováděla v mírných hrbech borovým lesem. U Podrosche mě znovu obklopily louky, nad nimi se s odstupem zvedala zalesněná stráň. Umělá hranice rozdělila i park s romantickými stavbami kolem barokního zámku v Mužakově. Pod Mužakovem už řeka tekla uměle zregulovaným korytem spoutaným hrázemi. Dosavadní pestrost putování tak zvolna vystřídala nuda. A potkával jsem stále víc zničených mostů. Forst láká turisty do své růžové zahrady, jinak na mě ale dýchl duch reálného socialismu. Několik secesních domů ve středu města ze všech stran tísnily paneláky. Při domácí přípravě jsem také narazil na jednu zajímavost. V okolí města ústí do Nisy řeka Malxe. Její tok byl však rozdělen a část vody míří vodními kanály i do blízké Sprévy. Třicet kilometrů z Forstu do Gubenu už jsem na hrázích v ploché krajině pospával. V Gubenu jako jediném zůstalo historické městské jádro na polské straně hranice. Na rozdíl od německých měst se však teprve probouzelo. Vedle zbytků katedrály svítila nově opravená radnice, zbytek hlavního náměstí vyplňoval park. Další historické památky představovaly pouze fotografie. A tady také Nisa přijala svůj nejdelší přítok, řeku Lubszu. Z centra Gubinu jsem prokličkoval přes předměstí na hlavní sinici. Na ní jsem se houpal převážně borovými nebo smíšenými lesy. Za Kosarzynem jsem se překulil přes hráz a pod ní mě rozbitá cesta přivedla k ústí Lužické Nisy do Odry. Nad soutokem se zvedal dřevěný kříž. (červenec 2006)

II.

Když jsem se při cestě proti proudu Černé Nisy vymotal z ulic Stráže, znovu mě pohltilo úzké zalesněné údolí. Do něj byly v podstatě terasovitě zasazeny jednotlivé průmyslové závody, Domov naděje, dětský domov (?)... Potok nepotok, brzy jsem do prudké stráně šplhal serpentinami. Jednou jsem si jeho kamennou kaskádu vyfotil. Kousek pod vrcholem jsem zastavil u malé vodní nádrže s elektrárnou v Rudolfově. Už jsem neměl dost času ani sil, abych pokračoval dál k Bedřichovické přehradě, a přes vrchol Harcovského hřebene se překulil na nocleh do penzionu v Bedřichově.