Vzniká:
soutokem Německé a Moravské
Dyje v rakouském Raabsu, 410 m
n. m. Německá (též Rakouská Dyje (délka 75,8 km, povodí 770 km2))
pramení u rakouského Schweiggersu, 657 m n. m.; Moravská Dyje (délka
68,2 km, povodí 630 km2) u Panenské Rozsíčky, 635 m n. m.
Ústí
zprava do: Moravy mezi rakouským Hohenau a slovenským Mor. Sv. Jánem,
148 m n. m.
Délka:
235,4 km od soutoku zdrojnic
v Raabsu, 311,2 km
od pramene Německé Dyje
Plocha
povodí: 13 418,7 km2,
z toho 11 164,7 km2 v ČR
Nejdelší
přítoky: Kyjovka (87 km), Včelínek (29 km), Trkmanka (42 km),
Svratka (174 km), Jevišovka (80 km), Pulkau (52 km), Fugnitz (asi 26 km),
Želetavka (54 km),Tumeritzbach (asi 28 km), Seebsbach (asi 25 km)
Německá
Dyje (76 km): Prvních asi
dvacet kilometrů z Raabsu do Waldkirchenu bylo hodně nepříjemných.
Řeka meandrovala lesem úzkým hlubokým údolím a silnice se jí jen
dotýkaly v městečcích a vesnicích. Často jsem tak musel do nepříjemně
prudkého kopce na náhorní planinu s poli a vzápětí zase dolů.
A když mě netrápila přímo hlavní řeka, zlobila mě podobně úzká
a strmá údolí jejích přítoků. Cestou jsem potkal dva hraniční strážní
hrady: Büchenstein u Liebnitzu ve zřícenině a Karlstein jako účelově
využitou stavbu. U Waldkirchenu jsem se zastavil u ústí Slavonického
potoka. Další z hraničních hradů v Dobersbergu byl přestavěn
na barokní zámek. Z Dobersbergu do Merkengersche jsem uprostřed
polí zdolal další mírné návrší nad zákrutem řeky po hlavní
silnici. Pod vesnicí jsem vyhledal ústí Taxenbachu na malé louce v sousedství
mlýna. Při pohledu na soutok jsem se stále nemohl smířit s tím,
jak je Dyje široká a velká řeka. Taxenbach byl sice proti Dyji poloviční,
ale i tak to byla velká říčka. Přes další návrší v polích
jsem se vrátil po asfaltované polní cestě na hlavní silnici u
Niederredlitzu a po ní dojel do Thaye. Kolem druhé poloviny řeky
jsem sice šlapal uprostřed polí přes drobná návrší od města k městu,
od vesnice k vesnici, ale údolí už nebylo tak hluboko zaříznuté
jako na dolním toku a tím i stoupání byla méně nepříjemná. Stále
častěji se mi nabízel obrázek na řeku schovávající se mezi stromy
na dně údolí pode mnou. Asi největším a nevýstavnějším městem
na Německé Dyji byl Waidhofen. V Marklu nad ústím Thauabachu začalo
řeky ubývat. Ve Schwarzenau se honosný barokní zámek skrýval uprostřed
parku. Soutok Dyje s Jaudlingbachem ve Vitisu už byl soutokem dvou
drobných potůčků. V Limbachu se mi soutok Německé a Kamenité
Dyje schovával mezi stromy a podrostem a nedal se dobře vyfotit. Z Limbachu
jsem sledoval břeh Německé Dyje, teď už drobného potoka, zbývajících
asi sedm kilometrů do Schweiggersu. Na horním konci městečka pamětní
deska na mostě připomínala, že je první na rodící se Dyji. A na zábradlí
odpočívala kamenná socha říční víly. Po dalším asi kilometru do
kopce mě polní a později lesní cesta dovedly k prameni řeky.
Označoval jej velký balvan s nápisem Thayaquelle. Blízko něj se
pod kořeny smrku skrývala malá studánka. Druhá v těsném sousedství
byla vyschlá. Byl jsem u cíle. Po krátkém zastavení jsem se vrátil
do Schweiggersu. (červen
2007)
Moravská
Dyje (68 km): viz
samostatné heslo
Dyje
(235 km): V Raabsu se
spojují Německá a Moravská Dyje a začíná vlastní řeka. Odsud do
Znojma teče úzkým hlubokým zalesněným údolím a až na krátké úseky
silnice ani cesty bezprostředně po břehu nevedou. Putování kolem
tohoto úseku řeky proto znamená vystoupat od břehu na hranu údolí,
kousek se po této hraně svézt, nebo si v polích nad ním zkrátit
cestu mezi dvěma meandry a zase se k řece vrátit. Takovými zastávkami
pro mě byly Drosendorf, Podhradí, okolí Cornštejna, Vranov a mlýn pod
Šobesem. I proto jsem nepostřehl, kde začíná vzdutí Vranovské přehrady
a z Vranova jsem se musel kousek vracet, abych se dostal na její hráz.
Pod Vranovem je údolí chráněno jako národní park a pro turisty,
alespoň z české strany, nepřístupné. Jediné dvě povolené
odbočky jsou z Čížova do Hardeggu a z Lukova k Novému
Hrádku. Romantické údolí také skrývá řadu zřícenin původně strážních
hraničních hradů. Vranovský byl později přestavěn na barokní zámek.
Nad Znojmem zvedá hladinu řeky další menší přehrada. Pod Znojmem
Dyje vytéká do roviny polí Dyjsko-svrateckého úvalu. Odsud její tok
kopíruje dobře značená cyklotrasa. U Krhovic byla řeka rozdělena na
tři ramena: Dyji, Mlýnskou strouhu a kanál Krhovice – Hevlín. Mlýnská
strouha v Jaroslavicích napájí velký Zámecký rybník. V okolí
rakouského Laa s termálními prameny překračuje řeku Pulkau
akvaduktem kousek před jejím ústím do Dyje. Všechna tři ramena se
znovu spojují mezi Hevlínem a Hraběticemi. Pod Drnholcem začíná
vzdutí Horní Novomlýnské nádrže. Dyje v tomto úseku obtéká vápencové
bradlo Pavlovských vrchů. Novomlýnské nádrže jsou rájem rybářů,
ornitologů, ale i rekreantů, na svazích Pálavy se rodí dobré víno.
Hráz Dolní nádrže byla vybudována u Nových Mlýnů. Pod Bulharami
byly zčásti zachovány původní lužní lesy se spoustou meandrů a
slepých ramen. Část z nich se stala součástí uměle zformované
krajiny lednicko-valtického areálu. Vedle lednického zámku s rybníkem
k Dyji patří zejména romantické stavby minaretu a Janova hradu. V katastru
Břeclavi byl tok řeky zregulován, část vody byla svedena umělým
odlehčovacím ramenem. Zámeček Pohansko je centrem známé archeologické
lokality. V oboře Soutok téměř nepřehlednou spleť ramen dotvářejí
i druhý nejdelší přítok Dyje Kyjovka a řeka Morava. Právě soutok
obou řek dal celé oboře název.
Značených
cyklotras jsem si začal všímat ve Vranově. Do Znojma většinou kopírovaly
místní upravené cesty bez asfaltového povrchu. Ze Znojma do Hevlína
vedly po místních silničkách. Za Hevlínem sjely na bývalou hraniční
signálku, asfaltovanou cestu uprostřed polí. Tu jsem opustil u Jevišovic
a po místních silnicích se posunul do Drnholce. Z něj jsem
poskakoval po hrbolatém asfaltu na hrázi po břehu Horní Novomlýnské
nádrže. Za Pasohlávkami se kvalita asfaltu zlepšila. Stezka kopírovala
břeh nejen Horní, ale následně i Střední nádrže. Ze Strachotína
jsem do Dolních Věstonic přejel po hrázi Střední Novomlýnské nádrže.
Mezi Věstonicemi a Bulharami cyklotrasa opět využila místní silnice.
Za Bulharami následoval krátký úsek uzounkou pěšinou po hrázi na břehu
řeky. Z hráze jsem sjel nejprve na písčitou, později
asfaltovanou cestu uprostřed lužních lesů lemovanou zastaveními naučné
stezky. Z lesů jsem na chvíli vykoukl v Lednici a vzápětí
se do něj opět ponořil. Podobné to bylo i v okolí Břeclavi. Za
zámečkem Pohansko cykloznačení skončilo. Dál cesta věrně sledovala
plot obory a střídala různé povrchy. Zpočátku jsem pravidelně
drncal po panelech, později se nepravidelně střídaly pěkný a špatný
asfalt s prašnou cestou. Odbočku k soutoku vymezovala malá
branka a šipka. K uvedenému místu vedla uzounká rybářská
stezka. Naštěstí bylo sucho a nikde jsem nemusel brodit, nikde se pode
mnou nehoupalo bláto. Jen ve světlejších místech rostly snad
dvoumetrové kopřivy a tu a tam nakláněly své hlavy doprostřed. Nad
spojením obou řek byly na českém a slovenském břehu velké plechové
vlajky zapuštěné do země, na rakouském chyběla. Strmé břehy mi
nedovolovaly sestoupit k vodě. Přede mnou se spojily dvě mohutné
řeky do jednoho dvojnásob širokého proudu a společně mířily k jihu.
(červen 2003) |

Pramen
Německé Dyje

Ústí
Steinathaye

Waidhofen

Waldkirchen

Soutok
Dyjí v Raabsu

Drosendorf

Bítov

Hardegg

Znojmo |