OHŘE

 

Pramen: na svazích Schneebergu u německého Weissenstadtu, 752 m n. m.

Ústí zleva do: Labe u Litoměřic, 143 m n. m.

Délka: 300,2 km, z toho 246,5 km v ČR

Plocha povodí: 5 613,7 km2, z toho 4 611 km2 v ČR

Nejdelší přítoky: Chomutovka (45 km), Blšanka (50 km), Liboc (45 km), Teplá (64 km), Rolava (36 km), Svatava (42 km), Libocký p. (30 km), Odrava (58 km), Plesná (29 km), Rösslau (38 km, SRN)

 

Ohře byla v srpnu 2003 jednou z prvních projetých řek a teprve jsem se učil, jak s nimi zacházet. Sice jsem se snažil systematicky přibližně každých dvacet kilometrů udělat obrázek, ale ještě jsem nepřemýšlel o jejich největších přítocích a jejich ústí v terénu nehledal. Odkazy na ně vkládám jiným písmem do hranatých závorek.

 

1. Weidenberg – Fichtelberg – Weissenstadt – Markleuthen – Hohenberg – Fr. Lázně (93 km):

V sousedství pramene Ohře bylo parkoviště poměrně rušné silnice. Kamennou studánku vytvářela skupina velkých kamenů s německými názvy větších měst na jejím toku: Weissenstadt a Markleuthen byly ještě na německém území, Eger (Cheb) měl čestné místo v čele i s erbem, dále následovaly Falkenau (Sokolov), Königsberg (Kynšperk), Karlsbad (Karlovy Vary), Kadaň, Žatec… Nad studánkou byl na velikém kameni vytesán nápis ve smyslu: „Když se poutník ptal Ohře, kam tolik spěchá, odpověděla mu do Labe. Když se poutník ptal Labe, kam tolik spěchá, odpovědělo mu do německého moře.“ O kousek níž byl zasazen ještě jeden balvan s veršem nějakého německého básníka, zamýšlející se nad směrem putování vlny. Ze studánky vytékal drobný, ale dobře viditelný potůček mezi stromy po svahu dolů. Podle mapy měly být prameny dva. O kousek vedle jsem zahlédl malé jezírko zpola zanesené jehličím. Snad ono bylo tím druhým pramenem.

Než jsem se stačil pořádně rozkoukat, byl jsem z vrcholu kopce dole na jeho úpatí ve Weissenstadtu. Sotva jsem si stačil všimnout, že městečko je uprostřed kotliny obklíčené ze všech stran zalesněnými horami. V něm jsem na břehu malé přehrady potkal cykloznačení Eger-Fahrweg, které jsem následně sledoval až na státní hranici. Do Grubu jsem stoupal v polích do mírného vršku. Z něj jsem pokračoval do Röslau po lesních cestách. Zaujal mě zejména malý vodopád pod vysokou skalkou. Takto netradičně ústil do Ohře jeden z drobných přítoků. Voda Ohře se prakticky ztrácela mezi spoustou velkých kamenů a plynula údolím.

Na kopci nad Röslau jsem zastavoval u velikého kamene vyznačujícího střed pohoří Smrčiny. Ze středové ozdobné růžice směřovaly do čtyř světových stran čtyři řeky: Naab k jihu, Ohře k východu, Sála k severu a Mohan k západu.

V dalších kilometrech přes Makrleuthen do Kaiserhammeru jsem pospával na místních silnicích v mírně zvlněných polích uprostřed hor. U Kaisehammeru jsem ze silnice odbočil na upravené cesty do lesa. Údolí Ohře bylo v tomto úseku velmi romantické. Voda si s obtížemi hledala cestu mezi velkými balvany, na břehu se prostřela malá louka a okolní stráně občas napřímila nějaká skalka. Jenže kochat se touto romantikou mě cyklotrasa dlouho nenechala a proháněla mě po okolních stráních nahoru dolů. Na druhém konci lesa jsem se díval do hlubokého kotle údolí, proměněného převážně v pole a pastviny, do protější stráně šplhaly domy Hohenbergu. Vrstevnicová cesta mi dovolila, abych zůstal zhruba uprostřed svahu. Přesto jsem se k hradu na vrcholu notně zapotil. Od něj jsem opatrně úzkou štěrkovou cestou sjel dolů k Ohři k turistickému hraničnímu přechodu. U osamělého stavení jsem za mostem přes řeku začal šplhat úzkou stezkou strmě vzhůru. Betonové dlaždice klouzaly a spíš mi ublížily, než pomohly, Jen s vypětím posledních zbytků sil jsem se vyškrábal nahoru. Tam jsem se napojil na české cykloznačení.

[Asi dva kilometry pod Hohenbergem u osady Fischern ústí zprava do Ohře její největší bavorský přítok, 38 kilometrů dlouhá říčka Röslau.]

Kolem pastvin a později lesem vedla cesta, která nebyla ani asfaltová, ani štěrková Překonal jsem úzké, zdánlivě hluboké údolí a pod dalším kopcem hrubou cestu vystřídala pohodlná asfaltka. Po ní jsem brzy opustil les a kolébal se v mírně zvlněných polích. Vlevo jsem občas zahlédl hladinu přehrady Skalka. Na křižovatce u Klestu jsem se rozhodoval mezi dvěma kempy. Zvolil jsem Slatinu na okraji Františkových Lázní.

 

2. Františkovy Lázně – Cheb – Sokolov – Karlovy Vary – Klášterec n O. (109 km):

Než jsem se ráno stačil v mírných vršcích v polích rozkoukat, byl jsem v Chebu. Najít střed města byla hračka. Kromě něj jsem si prohlédl i expozici v místním hradu. I díky tomu jsem se v Chebu zdržel bezmála tři hodiny. Poslední zastavení patřilo Ohři, líně plynoucí upraveným kamenným korytem. Proud na mnoha místech česal vlasy řas.

V dalších kilometrech za Chebem jsem si v mírně zvlněných polích jen těžce zvykal na nízkou úroveň silnic. U Chvoječné jsem zkoušel poprvé zkratku po místních cestách. Roztřepal mě sice mizerný povrch, ale dala se pohodlně projet. Proto jsem zkusil štěstí i podruhé za Kynšperkem. Odbočil jsem na polní cestu. Po zhruba dvou kilometrech jsem ovšem zastavil na neposečené louce. Snad dvoumetrovým býlím nešlo projet, v cestě traktorovými kolejemi mi zabránil příliš nerovný povrch. Zkusil jsem ještě jednu stezku poblíž, ale skončil jsem slepě na břehu Ohře. Nezbylo mi, než se vrátit na hlavní silnici. Zbytečně jsem ztratil další čas. Po silnici jsem se posunul kousek do Libavského Údolí. Z něj jsem zdolal poměrně těžký kopec v lese. Na jeho druhém konci mě oblakem prachu přivítala elektrárna u Tisové. Minul jsem její areál vpravo, vlevo mi zakryly výhled stromy. U Citic mě znovu obklopila pole a provázela až do Sokolova.

[Mezi Chebem a Sokolovem ústí do Ohře tři větší přítoky: Plesná (29 km) zleva u Nebanic, Odrava (58 km) zprava u Mostova a Libocký potok (30 km) zleva u Kynšperka.]

V Sokolově jsem konfrontoval ostrůvek původní historické zástavby kolem Starého náměstí s moderním městem panelových domů a velkých paláců bank, obchodů a úřadů převážně z druhé poloviny 20. století. U mostu na silnici do Kraslic ústí do Ohře zleva Svatava (40 km).

Při opouštění města jsem v průhledu na mírném návrší zahlédl následky těžby hnědého uhlí. V jinak zelené krajině působily bezútěšně. Přes dva kopce v polích jsem se dostal do Lokte. Vyfotil jsem si místní hrad od řeky a prošel se historickým náměstím. Z městečka jsem pokračoval upravenou lesní cestou po břehu Ohře. Z obou stran se zvedaly vysoké zalesněné svahy, občas se z nich skutálel nějaký balvan do řeky. Oživení do pohodlné cesty přinesly Svatošské skály. Bylo u nich nutno kolo vytlačit do prudkého svahu, přejet po úzké lávce na druhý břeh a snést ho z asi pěti schůdků znovu na cestu. Samotné skalní útvary připomínaly jehly zapíchnuté do břehu. Od nich jsem vyšplhal vzhůru do jednoho z karlovarských předměstí. V něm se mi cyklotrasa ztratila v uzounkých stezkách nejprve plných kamenů a kořenů, později pod železničním náspem. Raději jsem dal přednost rušné hlavní silnici a v centru byl za chvilku.

Na okraji centra Karlových Varů jsem si na obchodní třídě vyřídil potřebné nákupy a potom se vydal na procházku hlavní lázeňskou třídou kolem řeky Teplé k Vřídelní kolonádě a zpět. Fotografií soutoku Ohře a Teplé jsem se s Karlovými Vary rozloučil.

[Asi dva kilometry nad pravostrannou Teplou (s 64 km nejdelší přítok Ohře) ústí do Ohře zleva Rolava (36 km).]

Z města jsem se vydal pohodlnou silnicí po břehu řeky. Podvečerní pohodu, bylo po šesté, rušila jenom auta. Stejně jako před Vary se na obou březích zvedaly vysoké zalesněné svahy. Vodáci si na řece museli hledat cestu mezi četnými balvany. Když se po několika kilometrech otevřela louka, osadila ji vesnice. V Kyselce jsem si povzdychl, jak zpustlý je secesní areál bývalých lázní. Mezi Radošovem a Vojkovicemi jsem meandr řeky zkracoval přes hřeben, za Vojkovicemi jsem střídavě lesem, střídavě v loukách šlapal ve svahu nad řekou více méně po vrstevnici do Damic. Bylo zajímavé pozorovat hluboko zaříznuté údolí pod sebou, které od sebe oddělovalo Doupovské vrchy vpravo a Krušné hory vlevo. Vlastní koryto řeky v úzkém kaňonu stínily stromy, nad ním se prostřel pás luk a polí a vrcholy hřebenů obsadily lesy.

Z Damic jsem se zhoupl přes údolí na druhou stranu ke stáčírně minerálních vod. Na břehu řeky jsem prolétl obcí Stráž nad Ohří. U stáčírny Korunní se mi zdálo, že spíš než z vrtu využívá vodu z místního potoka. Další vrstevnicová cesta na rozhraní lesa a luk, která stoupala a klesala kolem přitékajících potoků, mě přivedla nad Klášterec. U něj jsem sjel znovu na břeh Ohře a ubytoval se v kempu.

 

3. Klášterec n. O. – Kadaň – Žatec – Louny – Libochovice – Litoměřice (120 km):

Z Klášterce jsem se vydal po silnici na levém břehu řeky. Cestou do Kadaně mě čekaly dva menší kopce. Vpravo se do polí zařízla svým údolím Ohře. Vlevo mi nejdřív zakryl výhled svah a později se otevřel pohled na Prunéřovskou elektrárnu a další krajinu znetvořenou dolováním. To vše pod majestátnými hřebeny Krušných hor. V Kadani jsem si udělal krátkou zastávku v centru města. Za městem se obrázek opakoval. Nepříjemný pohled mi na chvíli zakryl areál Tušimické elektrárny. Vpravo se otevřela hladina Nechranické přehrady. Prohlížel jsem si ji nejen z levého břehu, ale později i z hráze. Pod hrází se postírala pole a louky a zhruba uprostřed stála i vesnice Nechranice. Na konci hráze jsem odbočil do Soběsuk. Kousek za vesnicí jsem si vyfotil výtok řeky z přehrady

Ze Soběsuk jsem se vrátil na hlavní silnici u Chban a míně zvlněným terénem v polích se po ní dostal do Žatce. V centru města jsem zavzpomínal zejména na své starší výlety z 90. let. Ze Žatce do Postoloprt jsem se stále houpal v mírných vrších uprostřed polí. Z Postoloprt do Března jsem šlapal po hlavní silnici. Za Březnem jsem využil žlutou turistickou značku, která mě dovedla kolem břehu řeky vlevo a chmelnic vpravo pohodlnou asfaltovou cestou do Loun.

[V okolí Žatce a u Postoloprt ústí do Ohře poslední tři z jejích deseti nejdelších přítoků: u Libočan zprava Liboc (45 km), u Zálužic zprava Blšanka (50 km) a u Postoloprt zleva Chomutovka (45 km).]

V Lounech jsem opět vyhledal pouze hlavní náměstí. Na něm jsem si snědl malou svačinu, v jedné ze sousedních ulic vyhledal místo, kde stával rodný dům Jaroslava Vrchlického, dnešní dům má secesní podobu, a pustil se dál.

Vadilo mi, že jsem z Černčic převážnou většinou uprostřed sluncem rozpálených polí stoupal vstříc zalesněnému hřbítku. Sotva jsem si stačil všimnout, že hřeben Krušných hor vystřídaly vlevo jednotlivé kužely Českého středohoří. Když jsem se konečně vyškrábal nahoru, uprostřed lesa jsem prudce sjel k nějakému potoku a přestože se mi vůbec nechtělo, musel jsem znovu nahoru. Zhruba uprostřed svahu mě zastavilo malé upravené prostranství. Jeden z potoků plynul neupraveným korytem. Jeho přítok, který, jak jsem později zjistil, vytékal z malého rybníčku, upravili kaskádou kamenných korýtek. Nad soutokem obou potoků se zvedal tisíciletý dub. Kmen i korunu už stahovaly obruče, některé z větví byly prořezány a jen ve vrcholku zůstal chomáč zeleného listí. Na tomto místě podle tradice kníže Oldřich potkal pradlenu Boženu a odvedl si ji na Pražský hrad.

Po krátké zastávce jsem dotáhl zbývající část kopce do Peruce. Na hřebenu se otevřela plochá rovina polí. Kulisu obzoru dál tvořilo České středohoří. Na jeho okraji se vyjímal hrad Hazmburk. Za Evaní jsem se dnes už poněkolikáté skutálel k řece Ohři na okraji Libochovic. Bohužel stromy mi nedovolily vyfotit si místní zámek přes řeku. Z Libochovic jsem tak trochu pospával na vcelku rušných silnicích v plochých polích. Před Terezínem mi učaroval pohled na Litoměřice rozložené pod hřebenem kopců.

Do Terezína jsem dorazil k večeru a na návštěvu muzeí bylo pozdě. Nejsmutnější kapitolou tohoto pevnostního města z konce 18. století je období 2. světové války. Malá pevnost sloužila jako věznice gestapa. Velká pevnost, neboli vlastní město, bylo v roce 1942 přeměněno na židovské ghetto, kde byli internováni Židé z Protektorátu Čechy a Morava před transporty do východoevropských vyhlazovacích táborů.

Za Terezínem už zbýval jen kousek cesty do Litoměřic. Na okraji tohoto města jsem si z mostu přes Labe vyfotografoval jeho soutok s Ohří.

01pramen.jpg (121453 bytes)

Pramen Ohře nad Weissenstadtem

02roeslau.jpg (101610 bytes)

Rösslau

03blumen.jpg (123248 bytes)

Blumenthal

04cheb.jpg (103189 bytes)

Cheb

05sokolov.jpg (101984 bytes)

Sokolov

06loket.jpg (103648 bytes)

Loket

07karlsbad.jpg (123264 bytes)

Ústí Teplé v Karlových Varech

08klasterec.jpg (101950 bytes)

Klášterec n. O.

09nechranice.jpg (104401 bytes)

Pod vodní nádrží Nechranice

14litomerice.jpg (101894 bytes)

13terezin.jpg (105497 bytes) 12liboch.jpg (103556 bytes) 11louny.jpg (121945 bytes) 10zatec.jpg (102295 bytes)

Ústí do Labe v Litoměřicích

Terezín

Libochovice

Louny

Žatec

 

 

PŘIVADĚČ OHŘE - BÍLINA (TÉŽ PODKRUŠNOHORSKÝ)

Voda se z Ohře odebírá u Rašovic a přečerpává do přelivového objektu u Ciboušova. Přivaděč vede podél úpatí Krušných hor přes Chomutov a Jirkov. Ve Vysoké Peci serozděluje do dvou ramen. Jedno teče jz. směrem a vlévá se do Bíliny v nádrži Dřínov. Druhé odvádí vodu jv. spojovacím korytem rovnou do Bíliny pod zmíněnou nádrží. Délka 31,5 km. Výlet v září 2017.

 

21cibousov.jpg (75949 bytes)

Přelivový objekt u Ciboušova

←↑↓

ž

30pec.jpg (76607 bytes)

Ústí severní větve do Bíliny.

(V pozadí je vidět objekt, ve kterém je Bílina svedena do rour.)

22viska.jpg (76533 bytes)

Sifon pod Prunéřovským p. u Nové Vísky

29deleni.jpg (75811 bytes)

Dělení přivaděče v okolí Vysoké Pece

23viska.jpg (76296 bytes)

Okolí Nové Vísky

28benar.jpg (76398 bytes)

Rybník Benar a křížení s řekou Bílinou

24malikov.jpg (76571 bytes)

Ústí Hutné v Málkově

27brezenec.jpg (76400 bytes)

Chomutov, ul. Březenecká

25hacka.jpg (76762 bytes)

Sifon pod p. Hačka u Chomutova

26chomutov.jpg (76984 bytes)

Akvadukt nad údolím Chomutovky