Pramen:
pod
Králickým Sněžníkem, 1 380 m
n. m.
Ústí
zleva do: Dunaje u slovenského Devína, 136 m
n. m.
Délka:
353,1 km, z toho 285 km v ČR
Plocha
povodí: 26 579,7 km2, z
toho 20 692 km2 v ČR
Nejdelší
přítoky: Zaya (58 km, Rakousko), Dyje (306 km), Myjava (78 km,
Slovensko), Haná (57 km), Bečva (120 km), Bystřice (54 km), Moravská Sázava
(54 km)
I.
květen 2015:
1.
Červený Potok - Horní Morava - Červený Potok - Hanušovice - Bludov -
Zábřeh (71 km):
Svoje
putování kolem Moravy jsem začal u pramene pod Králickým Sněžníkem.
Ještě teď, téměř v polovině května, se v nadmořských výškách
nad tisíc metrů držely zbytky sněhu. Protože bylo příjemné počasí,
nahoru i dolů proudily davy turistů. Vystoupal jsem na vrchol, vyfotil
si pramen řeky, od něj, ale i od slůněte u zbytků chaty se rozhlédl
po okolí a vydal se zpátky do údolí. U osamělé chaty ztracené v lese
jsem nasedl zpátky na kolo. Na horním okraji Horní Moravy budoucí řeku
obklopily horské louky šplhající do zdánlivě nízkých svahů. O pár
kilometrů níž jsem se zastavil u ústí Malé Moravy. To už řeku
znovu schovaly do své náruče lesy. V ústí Krupé jsem si trošku
zabrblal, že mi je malý splav proměnil v nepřehlednou tůň, ze
které byl vyveden souběžně s řekou malý náhon. Na okraji Hanušovic
byl umělými zásahy upraven soutok Moravy a Branné v klasické Y.
Hanušovice jsou sice městečko s asi 3,5 tisíci obyvateli, ale
klasické centrum jsem hledal marně. Z velké části je tvořila
hlavní ulice, po jedné straně s tradičními, nejvýš jednopatrovými
domy, po druhé s malým panelovým sídlištěm. Pod Hanušovicemi
se údolí postupně začalo otevírat a na březích se prostřela pole.
V sousedním Hynkově jsem začal využívat cyklotrasu a místo po
hlavní silnici se většinou proplétal po asfaltovaných místních cestách
mezi zčásti volně rozptýlenou zástavbou. V okolí Bludova se
spojují dvě široká říční údolí – Moravy a Desné – a společně
vytvářejí poměrně široký úval Mohelnické brázdy. Snad abych se s horami
stylově rozloučil, prohnala mě cyklotrasa mezi Bohdíkovem a Bludovem z jednoho
údolí do druhého přes nepříjemný kopec. U Postřelmova jsem
vyhledal soutok obou zmíněných řek. Na nocleh jsem se zastavil v Zábřehu.
2.
Zábřeh - Mohelnice - Litovel - Olomouc (95 km):
Zábřeh
fyzicky stojí na Moravské Sázavě. Ta ústí do Moravy asi pět
kilometrů pod městem v okolí Zvole. Za soutokem jsem musel opustit
silnice a kodrcat se nejprve po polní cestě, později po hrázi na břehu
řeky. Kousek před ústím se ze Sázavy odděluje náhon, který ústí
do Moravy samostatně na okraji Lukavice. V okolí obce jsem se chvíli
motal, než jsem rozpletl pletenec ramen zakreslených v mapě.
Kousek nad obcí se z Moravy odděluje vedlejší rameno a náhon ze
Sázavy ústí do něj. Zmíněné rameno je o kousek níž přehrazeno
malým splavem. Část vody se pod splavem vrací zpátky do Moravy, část
vody je vedena náhonem do průmyslových podniků v Lukavici a do
Moravy ústí až pod vesnicí. Podobně to bylo i s ústím Mírovky
na okraji Mohelnice. I tento spíš potok než drobná říčka ústí do
jednoho z četných náhonů a ne přímo do hlavní řeky. Sousední
Moravičanské jezero je využíváno jako pískovna nebo štěrkovna a
chráněno výstražnými tabulkami. Ani Mohelnice není, podobně jako Zábřeh,
městem přímo na Moravě. Její severní okraj lemuje už zmíněná Mírovka.
Informační tabule ve městě kromě jiného upozorňují na čarodějnické
procesy v 17. století a děkana Lautnera, který se pokoušel
zastavit řádění inkvizitora Bobliga a nakonec skončil jako jedna z jeho
obětí. Na okraji Moravičan jsem se zastavil u soutoku Moravy s Třebůvkou.
O pár kilometrů níž Mohelnická brázda plynule přechází do
Hornomoravského úvalu a pole dočasně střídají lužní lesy. I když
tomu vzhled budovy příliš neodpovídá, byly Nové Zámky původně
koncipovány jako lovecký letohrádek. Stejní architekti jako v Lednici
zde pro Lichtenštejny upravili okolní krajinu a zasadili do ní několik
letohrádků. Já jsem si nedaleko obelisku všiml i splavu, nad kterým
se z Moravy odděluje Malá voda, pozdější Mlýnský potok. Ten teče
souběžně s řekou skoro čtyřicet kilometrů, propojuje se s ní
slepými rameny a společně vytvářejí komplex lužních lesů
Litovelského Pomoraví. Prohlídkou Litovle jsem první část putování
kolem Moravy ukončil.
II.
květen 2015:
1.
Litovel – Olomouc – Bystrovany – Olomouc – Dub nad Moravou –
Tovačov (68 km):
Z Litovle
jsem se po cyklotrase posunul lužním lesem do Lhoty, po rozhraní pole a
lesa do Hynkova a za ním po břehu Mlýnského potoka lesem do Horek nad
Moravou. V sousedním Chomoutově jsem se k ústí Oskavy
prodral neposečenou loukou. Na okraji Černovíru jsem se zastavil u ústí
Trusovického potoka. Snad dvě hodiny jsem se toulal Olomoucí kolem jejích
hlavních historických památek i přes hlavní Horní náměstí se spoustou
kašen a renesanční radnicí, ozdobenou mimo jiné orlojem. Ústí Bystřice
na nábřeží před vysokoškolskými kolejemi jsem našel snadno. Už
horší bylo proplést se asi kilometr po proudu k ústí Mlýnského
potoka. Z Olomouce jsem odbočil do Bystrovan. Z Bystřice se v nich
odděloval Hamerský náhon, který ústil do Moravy samostatně pod
Holicemi. Holice jsem sice opouštěl po silnici, ale u Kožušan jsem se
napojil na cyklotrasu a tu sledoval až do Tovačova. V okolí Blatce
využila místních polních cest; z Charvátů do Věrovan pro ni
postavili samostatný chodník po okraji pole; přes Dub, Věrovany a k nim
připojené vesnice se táhla nekonečné kilometry zástavbou. U Věrovan
ji polní cesty navedly na hráze mezi rybníky a mezi nimi do Tovačova.
Informační tabule naučné stezky před zámkem v Tovačově mě
upozornily, že v okolí několik pomníčků připomíná jednu z
bitev prusko-rakouské války roku 1866. Asi kilometr severně od obce
jsem se po hlavní silnici vrátil alespoň k hlavnímu z nich.
2.
Tovačov – Troubky – Lobodice – Kojetín – Kroměříž – Hulín
– ústí Rusavy – Kroměříž (75 km):
Z Tovačova
do Troubek jsem šlapal po silnici uprostřed plochých polí, z Troubek
do Lobodic většinou po neznačených asfaltovaných cestách lužním
lesem a z Lobodic do Kojetína stopoval úzkou stezku ztracenou v trávě
v úzkém pruhu země mezi Lobodickým náhonem vpravo a řekou
Moravou vlevo. Cestou jsem vyhledal ústí dalších přítoků: v okolí
Troubek Bečvy, u Lobodic Blaty a u Uhřičic Valové.
I
Bečvy se svým způsobem týká určitá zvláštnost několika přítoků
Moravy. V Troubkách se z ní odděluje Malá Bečva, která se
severně od Kroměříže spojuje s Moštěnkou a společně asi po
kilometru ústí do Moravy. Čtvrtou do party dělených řek je Blata,
která ústí do Moravy asi o tři kilometry níž u Lobodic. Nad vsí se
z ní u splavu pod mlýnem odděluje Lobodický náhon. Hlavní proud vody
směřuje jeho korytem a vypadá to tak, jako by původní koryto Blaty
bylo ponecháno jen jako vedlejší spojka k Moravě. Zmíněný náhon
o další dva kilometry níž podtéká říčku Valovou uměle vytvořeným
sifonem, v sousedství si přes místní vodoteč pomáhá vantrokami
(akvaduktem) a po dalších přibližně čtyřech kilometrech ústí do
Moravy vedle silnice pod dalším z menších měst na toku, pod
Kojetínem.
Z Kojetína
jsem po hlavní silnici popojel do Hradiska. Tam se mi opět prakticky
mimo cesty skrývalo na okraji pole ústí Hané. Z Postoupek jsem se
po modré turistické značce pustil úzkou pěšinou v trávě po břehu
řeky dolů. Asi o kilometr níž řeku přehrazoval splav a hnal vodu
vpravo na turbíny malé vodní elektrárny. I dál jsem se přidržel
stezky na břehu a brzy se dostal k ústí Moštěnky.
Kroměříž
bývala letním sídlem olomouckých arcibiskupů a dnes jsou zámek, Podzámecká
a Květná zahrada zapsány na seznam památek UNESCO. Za zhlédnutí stojí
i další zajímavosti.
Z Kroměříže
jsem po místní cyklotrase pokračoval uprostřed polí přes Hulín do Záhlinic.
Za nimi jsem kličkoval asfaltovanou cestou po hrázích mezi rybníky až
k mostu přes Rusavu na okraji lužního lesa. Po hrázi Rusavy jsem
se stezkou vyšlapanou ve vysoké trávě brodil asi kilometr k jejímu
ústí do Moravy. Vzápětí jsem zabloudil v lužním lese Zámeček
a místo v Tlumačově se ocitl zpátky v Kroměříži. Tam jsem
tuto etapu ukončil.
III.
červen 2015:
1.
Kroměříž – Otrokovice – Uherské Hradiště – Veselí n. M. (75
km):
Po
většinu této etapy jsem šlapal asfaltovanou cyklostezkou po břehu řeky.
Plochá pole postupně obklíčily kopce a načas sevřely řeku v těsném
údolí. Na rozdíl od předchozí etapy můj postup vpřed nezdržovalo
hledání přítoků, ale řada měst a městeček na toku: Kvasice, Tlumačov,
Otrokovice, Napajedla, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh a Veselí n.
M. V každém z nich jsem vyhledal ústřední náměstí a nějakou
zajímavost. V Kvasicích ani v Tlumačově se mi to nepovedlo.
Otrokovice mají svým způsobem centra dvě: historické, i když z poloviny
v období reálného socialismu přestavěné náměstí 3. května,
a okolí Společenského domu ve čtvrti Bahňák z 30. let 20. století,
spojené s rozvojem Baťových továren. Právě v nich končily
svou pouť říční čluny plující z Rohatce střídavě samostatným
kanálem, střídavě korytem Moravy a v závěru Dřevnice. Největší
chloubou Napajedel je místní hřebčín. Život Uherského Hradiště v době
mé návštěvy ovlivnilo probíhající fotbalové mistrovství Evropy hráčů
do 21 let. V sousedním Starém Městě stálá expozice připomíná
význam této oblasti v období Velké Moravy. Dominantami maličkého
Uherského Ostrohu jsou chátrající pivovar, městským úřadem využívaný
zámek a na náměstí stojící kostel. I Veselí n. M. má podobně jako
Otrokovice dvě různá náměstí: historické sv. Bartoloměje na říčním
ostrově a moderní obklopené solitérními paláci kulturních a společenských
institucí.
Už
jsem to nakousl. V Otrokovicích začíná splavný úsek řeky. Ve
Spytihněvi se z ní odděluje samostatný kanál, který se do hlavního
koryta znovu vrací v Uherském Hradišti. Všímavému pozorovateli
nemohou v tomto úseku uniknout zbytky původních meandrů řeky. Z Uherského
Hradiště je řeka splavná až do Veselí. Vyrovnávat výškové rozdíly
hladiny pomáhá několik plavebních komor. Kousek pod ústím Olšavy u
Kostelan mě značka odvedla kousek od řeky do lužního lesa a následně
mi tak umožnila zastavit se u Ostrožských jezer vzniklých v jámách
po těžbě štěrkopísku. K řece jsem se vrátil v Uherském
Ostrohu. Kousek nad městečkem se z ní odděluje odlehčovací
rameno zvané Nová Morava. Ve Veselí jsem v sedm večer zastavil na
nocleh.
2.
Veselí n. M. – Strážnice – Petrov – Skalica – Holíč – Hodonín
(57 km):
Už
u Vnorov se mi Morava ztratila mimo cesty v lužních lesích. Podle
jednoho z informačních panelů tu byla vyhlášena přírodní
rezervace kolem dochovaných původních meandrů řeky. Proto jsem většinu
dne strávil u jižní větve Baťova kanálu, která začíná ve Veselí.
Její tok kopíruje úzký chodníček posečenou trávou po hrázi. U
Vnorov kanál křižuje řeku Moravu. Aby lodě nestrhl proud, pomáhala
jim lodní lanovka. Stálou hladinu vody udržuje blízký splav na řece
Moravě. Pod ním se do hlavního koryta vrací voda Nové Moravy. Ve Strážnici
se Baťův kanál potkává s Veličkou. Město si dodnes nejen ve
skanzenu hlídá tradici lidového folklóru minulých staletí. V Petrově
byl vybudován „odstavný“ přístav. Jeho stěny byly vysypané hrubými
kameny a ve vnitřní laguně pomocí mol upraveno několik úvazišť pro
menší čluny. Pod vesnicí do kanálu zaúsťovala Radějovka. Po dalších
asi třech kilometrech se na břehu kanálu zvedala věž Výklopníku.
Informační tabule mi prozradila, že sem byl rozdrcený lignit z dolu
v Rohatci dopravován železniční vlečkou, tady byl vysypáván na
lodě a odsud pokračoval po vodě do Otrokovic. Pomocí malého ostrůvku
byla pro lodě upravena smyčka, kde se mohly pohodlně otočit. Po dalších
zhruba dvou kilometrech u přístavu Skalica splavnost kanálu skončila.
Přístav byl upraven podobně jako Výklopník, tedy se smyčkou pro otáčení
lodí, a uzavíralo ho stavidlo. Pod ním se široký a hluboký kanál
proměnil v úzkou, mělkou stružku ztracenou na dně poměrně
hlubokého koryta pod větvemi stromů a keřů. Tato stružka po dalším
asi kilometru ústila do řeky Moravy. Tímto ústím začíná řeka
Morava plnit funkci hraniční řeky, v tuto chvíli mezi Českou a
Slovenskou republikou.
Na
levém, slovenském břehu stojí dvě města: Skalica a Holíč.
Historické jádro Skalice dodnes střeží z větší části
dochované hradby. Město si připomíná tradici několika klášterů,
jeho nejvýznamnější památkou je pozdně románská rotunda sv. Juraja.
To Holíč mě zklamala. Nebo jsem možná špatně hledal. V pravidelné
síti ulic mi chybělo živější centrum, navíc jsem se potýkal s prakticky
nepřetržitou šňůrou aut na hlavních tranzitních komunikacích.
Jedinou zajímavostí městečka tak je barokně přestavěný vodní
hrad, toho času v rekonstrukci. Po návratu na moravský břeh jsem
už neměl čas ani sílu si prohlédnout Hodonín.
IV.
říjen 2015:
1.
Hodonín – Mikulčice – kolem Lanžhota – Mor. Sv. Jána – Malé
Leváre – Malacky (86 km):
U Hodonína
jsem začal dnešní etapu u splavu s malou vodní elektrárnou a o
kousek níž minul ústí Chvojnice. Z okraje města jsem se pustil
vpřed nejprve mezi zahrádkami, potom po břehu Staré Moravy a nakonec
po koruně hráze uprostřed lužního lesa. Zelená turistická značka mě
dovedla až k Památníku Velké Moravy u Mikulčic. Po prohlídce areálu
jsem si až po dvou kilometrech v lužním lese u rozcestí Londýnská
alej našel upravenou lesní cestu na břeh řeky a po zbytek dne většinou
šlapal po hrázích kolem něj. V první části k hraničnímu
přechodu u Lanžhota vpravo na české straně rostl lužní les, vlevo
se na slovenské prostíraly nivní louky a mezi nimi tu a tam vesnice.
Monotónnost krajiny narušily nejprve železniční most, kousek pod ním
dva oblouky produktovodů a ještě níž starý a nový silniční most přes
Moravu mezi Lanžhotem a Kúty. Mnohokrát jsem pozoroval, jak málo vody
řeka má a jak se části dna vynořily nad hladinu. U Lanžhota jsem přejel
na Slovensko. Kousek pod hraničním přechodem se hráze začaly
vzdalovat od břehu. Proto jsem z upravených cest na nich odbočil
na divoké rybářské stezky projeté podrostem. Na břehu řeky začala
galerie rybářských bud postavených z nejrůznějších materiálů
podle možností a fantazie stavitelů. Zastavilo mě ústí Myjavy.
Dostat se dál mi umožnila lávka kus proti jejímu proudu. Na jednom břehu
se na lávku dalo pohodlně najet, na druhém jsem kolo snášel po příkrých
schodech na rameni. Znovu jsem se kus svezl po hrázích. Podruhé jsem se
vrátil na břeh řeky u soutoku Moravy s Dyjí. Hledající, jedna
ze soch Kristkovy přírodní galerie, se opět rozhlížel po krajině ze
svého místa. Socha byla trošku jiná a v nohou původní stála
jako v holínkách. Potřetí jsem hráze opustil v blízkosti ústí
rakouské Zaye. Stál jsem proti němu, opět na jedné z částí
obnaženého dna, a neviděl je. Říčka se do Moravy vlévá pod tak
ostrým úhlem a je proti ní tak drobná, že její ústí vypadalo jako
odskok velké řeky, nebo sjezd cesty k brodu. U Malých Levárov
jsem své putování přerušil a na nocleh se přesunul asi patnáct
kilometrů do Malacek.
2.
Malacky – Malé Leváre – Suchohrad – Vysoká při Morave – Devínska
Nová Ves (76 km):
Ráno
jsem si v opačném směru zopakoval patnáct kilometrů z Malacek
do Malých Levárov a u nich se napojil na hráze kolem řeky. Vpravo i
vlevo se střídaly lužní les a nivní louky. Jejich pás mě většinou
dělil od řeky a jen místy se hráz dotkla jejího břehu. Stejně jako
včera jsem z hráze odbočoval na rybářské stezky pro obrázky na
kontrolních bodech a v ústí větších přítoků. U ústí Rudavy
jsem se ale netrefil. Kolo jsem odstavil na kraji lužního lesa a na břeh
se kus brodil podrostem. V okolí Gajar se obrázek krajiny změnil.
Louky ve vnitrozemí vystřídala pole a nad krajinou se začala vznášet
jako přízrak silueta Malých Karpat. V Suchohradu jsem po dlouhých
kilometrech zavítal do vesnice. U ní jsem dočasně opustil hráze a přes
Záhorskou Ves do Vysoké pri Morave šlapal po místních silnicích. V Záhorské
Vsi jsem si udělal obrázek přívozu do rakouského Angernu.
V okolí
Vysoké se mi dosavadní pohoda i časový plán zhroutily. Nejprve jsem
musel lepit defekt. Potom jsem v okolí jezera štěrkoviště podruhé
netrefil ústí rybářské stezky a na břeh se brodil podrostem lužního
lesa. Tentokrát jsem měl strach, abych cestou zpátky našel kolo. Když
jsem k němu dorazil, bylo znovu prázdné. Musel jsem lepit další
defekt. Jenže díra byla tak hloupě, že flek sotva držel. Přesto jsem
se pustil asi patnáct kilometrů na jih k ústí Maliny. Dovedly mě
k němu asfaltované cesty uprostřed polí. Soutok byl přímo pod
cestou a nezdržel mě nijak dlouho. Protože jsem neměl dostatek času,
ani v pořádku kolo, nepokračoval jsem po proudu Moravy až k jejímu
ústí do Dunaje, ale zamířil jsem na nejbližší vlakové nádraží v Devínské
Nové Vsi. Chatrně přilepený flek povolil až v ulicích města a na prázdném
kole jsem na nádraží dorazil čtvrt hodiny před odjezdem vlaku. Jím
jsem se s několikerým přestupem vrátil domů. |
Pramen pod Králickým
Sněžníkem

Ústí Branné v
Hanušovicích

Lesnice

Okolí Nových Zámků

Olomouc

Ústí Bečvy u
Troubek

Kroměříž

Ústí Baťova kanálu
v Uh. Hradišti

Vnorovy

Okolí Moravské
Nové Vsi

Ústí Dyje u
Moravského Sv. Jána

Okolí Malých Levárov

Záhorská Ves

Ústí do Dunaje
pod Devínem (září 2006) |