Ústí zleva do: Dunaje u slovenského Devína, 136 m n. m.

Délka: 353,1 km, z toho 285 km v ČR

Plocha povodí: 26 579,7 km2, z toho 20 692 km2 v ČR

I. květen 2015:

1. Červený Potok - Horní Morava - Červený Potok - Hanušovice - Bludov - Zábřeh (71 km):

Svoje putování kolem Moravy jsem začal u pramene pod Králickým Sněžníkem. Ještě teď, téměř v polovině května, se v nadmořských výškách nad tisíc metrů držely zbytky sněhu. Protože bylo příjemné počasí, nahoru i dolů proudily davy turistů. Vystoupal jsem na vrchol, vyfotil si pramen řeky, od něj, ale i od slůněte u zbytků chaty se rozhlédl po okolí a vydal se zpátky do údolí. U osamělé chaty ztracené v lese jsem nasedl zpátky na kolo. Na horním okraji Horní Moravy budoucí řeku obklopily horské louky šplhající do zdánlivě nízkých svahů. O pár kilometrů níž jsem se zastavil u ústí Malé Moravy. To už řeku znovu schovaly do své náruče lesy. V ústí Krupé jsem si trošku zabrblal, že mi je malý splav proměnil v nepřehlednou tůň, ze které byl vyveden souběžně s řekou malý náhon. Na okraji Hanušovic byl umělými zásahy upraven soutok Moravy a Branné v klasické Y. Hanušovice jsou sice městečko s asi 3,5 tisíci obyvateli, ale klasické centrum jsem hledal marně. Z velké části je tvořila hlavní ulice, po jedné straně s tradičními, nejvýš jednopatrovými domy, po druhé s malým panelovým sídlištěm. Pod Hanušovicemi se údolí postupně začalo otevírat a na březích se prostřela pole. V sousedním Hynkově jsem začal využívat cyklotrasu a místo po hlavní silnici se většinou proplétal po asfaltovaných místních cestách mezi zčásti volně rozptýlenou zástavbou. V okolí Bludova se spojují dvě široká říční údolí – Moravy a Desné – a společně vytvářejí poměrně široký úval Mohelnické brázdy. Snad abych se s horami stylově rozloučil, prohnala mě cyklotrasa mezi Bohdíkovem a Bludovem z jednoho údolí do druhého přes nepříjemný kopec. U Postřelmova jsem vyhledal soutok obou zmíněných řek. Na nocleh jsem se zastavil v Zábřehu.

2. Zábřeh - Mohelnice - Litovel - Olomouc (95 km):

Zábřeh fyzicky stojí na Moravské Sázavě. Ta ústí do Moravy asi pět kilometrů pod městem v okolí Zvole. Za soutokem jsem musel opustit silnice a kodrcat se nejprve po polní cestě, později po hrázi na břehu řeky. Kousek před ústím se ze Sázavy odděluje náhon, který ústí do Moravy samostatně na okraji Lukavice. V okolí obce jsem se chvíli motal, než jsem rozpletl pletenec ramen zakreslených v mapě. Kousek nad obcí se z Moravy odděluje vedlejší rameno a náhon ze Sázavy ústí do něj. Zmíněné rameno je o kousek níž přehrazeno malým splavem. Část vody se pod splavem vrací zpátky do Moravy, část vody je vedena náhonem do průmyslových podniků v Lukavici a do Moravy ústí až pod vesnicí. Podobně to bylo i s ústím Mírovky na okraji Mohelnice. I tento spíš potok než drobná říčka ústí do jednoho z četných náhonů a ne přímo do hlavní řeky. Sousední Moravičanské jezero je využíváno jako pískovna nebo štěrkovna a chráněno výstražnými tabulkami. Ani Mohelnice není, podobně jako Zábřeh, městem přímo na Moravě. Její severní okraj lemuje už zmíněná Mírovka. Informační tabule ve městě kromě jiného upozorňují na čarodějnické procesy v 17. století a děkana Lautnera, který se pokoušel zastavit řádění inkvizitora Bobliga a nakonec skončil jako jedna z jeho obětí. Na okraji Moravičan jsem se zastavil u soutoku Moravy s Třebůvkou. O pár kilometrů níž Mohelnická brázda plynule přechází do Hornomoravského úvalu a pole dočasně střídají lužní lesy. I když tomu vzhled budovy příliš neodpovídá, byly Nové Zámky původně koncipovány jako lovecký letohrádek. Stejní architekti jako v Lednici zde pro Lichtenštejny upravili okolní krajinu a zasadili do ní několik letohrádků. Já jsem si nedaleko obelisku všiml i splavu, nad kterým se z Moravy odděluje Malá voda, pozdější Mlýnský potok. Ten teče souběžně s řekou skoro čtyřicet kilometrů, propojuje se s ní slepými rameny a společně vytvářejí komplex lužních lesů Litovelského Pomoraví. Prohlídkou Litovle jsem první část putování kolem Moravy ukončil.

II. květen 2015: 

1. Litovel – Olomouc – Bystrovany – Olomouc – Dub nad Moravou – Tovačov (68 km):

Z Litovle jsem se po cyklotrase posunul lužním lesem do Lhoty, po rozhraní pole a lesa do Hynkova a za ním po břehu Mlýnského potoka lesem do Horek nad Moravou. V sousedním Chomoutově jsem se k ústí Oskavy prodral neposečenou loukou. Na okraji Černovíru jsem se zastavil u ústí Trusovického potoka. Snad dvě hodiny jsem se toulal Olomoucí kolem jejích hlavních historických památek i přes hlavní Horní náměstí se spoustou kašen a renesanční radnicí, ozdobenou mimo jiné orlojem. Ústí Bystřice na nábřeží před vysokoškolskými kolejemi jsem našel snadno. Už horší bylo proplést se asi kilometr po proudu k ústí Mlýnského potoka. Z Olomouce jsem odbočil do Bystrovan. Z Bystřice se v nich odděloval Hamerský náhon, který ústil do Moravy samostatně pod Holicemi. Holice jsem sice opouštěl po silnici, ale u Kožušan jsem se napojil na cyklotrasu a tu sledoval až do Tovačova. V okolí Blatce využila místních polních cest; z Charvátů do Věrovan pro ni postavili samostatný chodník po okraji pole; přes Dub, Věrovany a k nim připojené vesnice se táhla nekonečné kilometry zástavbou. U Věrovan ji polní cesty navedly na hráze mezi rybníky a mezi nimi do Tovačova. Informační tabule naučné stezky před zámkem v Tovačově mě upozornily, že v okolí několik pomníčků připomíná jednu z bitev prusko-rakouské války roku 1866. Asi kilometr severně od obce jsem se po hlavní silnici vrátil alespoň k hlavnímu z nich.

2. Tovačov – Troubky – Lobodice – Kojetín – Kroměříž – Hulín – ústí Rusavy – Kroměříž (75 km):

Z Tovačova do Troubek jsem šlapal po silnici uprostřed plochých polí, z Troubek do Lobodic většinou po neznačených asfaltovaných cestách lužním lesem a z Lobodic do Kojetína stopoval úzkou stezku ztracenou v trávě v úzkém pruhu země mezi Lobodickým náhonem vpravo a řekou Moravou vlevo. Cestou jsem vyhledal ústí dalších přítoků: v okolí Troubek Bečvy, u Lobodic Blaty a u Uhřičic Valové.

I Bečvy se svým způsobem týká určitá zvláštnost několika přítoků Moravy. V Troubkách se z ní odděluje Malá Bečva, která se severně od Kroměříže spojuje s Moštěnkou a společně asi po kilometru ústí do Moravy. Čtvrtou do party dělených řek je Blata, která ústí do Moravy asi o tři kilometry níž u Lobodic. Nad vsí se z ní u splavu pod mlýnem odděluje Lobodický náhon. Hlavní proud vody směřuje jeho korytem a vypadá to tak, jako by původní koryto Blaty bylo ponecháno jen jako vedlejší spojka k Moravě. Zmíněný náhon o další dva kilometry níž podtéká říčku Valovou uměle vytvořeným sifonem, v sousedství si přes místní vodoteč pomáhá vantrokami (akvaduktem) a po dalších přibližně čtyřech kilometrech ústí do Moravy vedle silnice pod dalším z menších měst na toku, pod Kojetínem.

Z Kojetína jsem po hlavní silnici popojel do Hradiska. Tam se mi opět prakticky mimo cesty skrývalo na okraji pole ústí Hané. Z Postoupek jsem se po modré turistické značce pustil úzkou pěšinou v trávě po břehu řeky dolů. Asi o kilometr níž řeku přehrazoval splav a hnal vodu vpravo na turbíny malé vodní elektrárny. I dál jsem se přidržel stezky na břehu a brzy se dostal k ústí Moštěnky.

Kroměříž bývala letním sídlem olomouckých arcibiskupů a dnes jsou zámek, Podzámecká a Květná zahrada zapsány na seznam památek UNESCO. Za zhlédnutí stojí i další zajímavosti.

Z Kroměříže jsem po místní cyklotrase pokračoval uprostřed polí přes Hulín do Záhlinic. Za nimi jsem kličkoval asfaltovanou cestou po hrázích mezi rybníky až k mostu přes Rusavu na okraji lužního lesa. Po hrázi Rusavy jsem se stezkou vyšlapanou ve vysoké trávě brodil asi kilometr k jejímu ústí do Moravy. Vzápětí jsem zabloudil v lužním lese Zámeček a místo v Tlumačově se ocitl zpátky v Kroměříži. Tam jsem tuto etapu ukončil.

III. červen 2015:

1. Kroměříž – Otrokovice – Uherské Hradiště – Veselí n. M. (75 km):

Po většinu této etapy jsem šlapal asfaltovanou cyklostezkou po břehu řeky. Plochá pole postupně obklíčily kopce a načas sevřely řeku v těsném údolí. Na rozdíl od předchozí etapy můj postup vpřed nezdržovalo hledání přítoků, ale řada měst a městeček na toku: Kvasice, Tlumačov, Otrokovice, Napajedla, Uherské Hradiště, Uherský Ostroh a Veselí n. M. V každém z nich jsem vyhledal ústřední náměstí a nějakou zajímavost. V Kvasicích ani v Tlumačově se mi to nepovedlo. Otrokovice mají svým způsobem centra dvě: historické, i když z poloviny v období reálného socialismu přestavěné náměstí 3. května, a okolí Společenského domu ve čtvrti Bahňák z 30. let 20. století, spojené s rozvojem Baťových továren. Právě v nich končily svou pouť říční čluny plující z Rohatce střídavě samostatným kanálem, střídavě korytem Moravy a v závěru Dřevnice. Největší chloubou Napajedel je místní hřebčín. Život Uherského Hradiště v době mé návštěvy ovlivnilo probíhající fotbalové mistrovství Evropy hráčů do 21 let. V sousedním Starém Městě stálá expozice připomíná význam této oblasti v období Velké Moravy. Dominantami maličkého Uherského Ostrohu jsou chátrající pivovar, městským úřadem využívaný zámek a na náměstí stojící kostel. I Veselí n. M. má podobně jako Otrokovice dvě různá náměstí: historické sv. Bartoloměje na říčním ostrově a moderní obklopené solitérními paláci kulturních a společenských institucí.

Už jsem to nakousl. V Otrokovicích začíná splavný úsek řeky. Ve Spytihněvi se z ní odděluje samostatný kanál, který se do hlavního koryta znovu vrací v Uherském Hradišti. Všímavému pozorovateli nemohou v tomto úseku uniknout zbytky původních meandrů řeky. Z Uherského Hradiště je řeka splavná až do Veselí. Vyrovnávat výškové rozdíly hladiny pomáhá několik plavebních komor. Kousek pod ústím Olšavy u Kostelan mě značka odvedla kousek od řeky do lužního lesa a následně mi tak umožnila zastavit se u Ostrožských jezer vzniklých v jámách po těžbě štěrkopísku. K řece jsem se vrátil v Uherském Ostrohu. Kousek nad městečkem se z ní odděluje odlehčovací rameno zvané Nová Morava. Ve Veselí jsem v sedm večer zastavil na nocleh.

2. Veselí n. M. – Strážnice – Petrov – Skalica – Holíč – Hodonín (57 km):

Už u Vnorov se mi Morava ztratila mimo cesty v lužních lesích. Podle jednoho z informačních panelů tu byla vyhlášena přírodní rezervace kolem dochovaných původních meandrů řeky. Proto jsem většinu dne strávil u jižní větve Baťova kanálu, která začíná ve Veselí. Její tok kopíruje úzký chodníček posečenou trávou po hrázi. U Vnorov kanál křižuje řeku Moravu. Aby lodě nestrhl proud, pomáhala jim lodní lanovka. Stálou hladinu vody udržuje blízký splav na řece Moravě. Pod ním se do hlavního koryta vrací voda Nové Moravy. Ve Strážnici se Baťův kanál potkává s Veličkou. Město si dodnes nejen ve skanzenu hlídá tradici lidového folklóru minulých staletí. V Petrově byl vybudován „odstavný“ přístav. Jeho stěny byly vysypané hrubými kameny a ve vnitřní laguně pomocí mol upraveno několik úvazišť pro menší čluny. Pod vesnicí do kanálu zaúsťovala Radějovka. Po dalších asi třech kilometrech se na břehu kanálu zvedala věž Výklopníku. Informační tabule mi prozradila, že sem byl rozdrcený lignit z dolu v Rohatci dopravován železniční vlečkou, tady byl vysypáván na lodě a odsud pokračoval po vodě do Otrokovic. Pomocí malého ostrůvku byla pro lodě upravena smyčka, kde se mohly pohodlně otočit. Po dalších zhruba dvou kilometrech u přístavu Skalica splavnost kanálu skončila. Přístav byl upraven podobně jako Výklopník, tedy se smyčkou pro otáčení lodí, a uzavíralo ho stavidlo. Pod ním se široký a hluboký kanál proměnil v úzkou, mělkou stružku ztracenou na dně poměrně hlubokého koryta pod větvemi stromů a keřů. Tato stružka po dalším asi kilometru ústila do řeky Moravy. Tímto ústím začíná řeka Morava plnit funkci hraniční řeky, v tuto chvíli mezi Českou a Slovenskou republikou.

Na levém, slovenském břehu stojí dvě města: Skalica a Holíč. Historické jádro Skalice dodnes střeží z větší části dochované hradby. Město si připomíná tradici několika klášterů, jeho nejvýznamnější památkou je pozdně románská rotunda sv. Juraja. To Holíč mě zklamala. Nebo jsem možná špatně hledal. V pravidelné síti ulic mi chybělo živější centrum, navíc jsem se potýkal s prakticky nepřetržitou šňůrou aut na hlavních tranzitních komunikacích. Jedinou zajímavostí městečka tak je barokně přestavěný vodní hrad, toho času v rekonstrukci. Po návratu na moravský břeh jsem už neměl čas ani sílu si prohlédnout Hodonín.

IV. říjen 2015: 

1. Hodonín – Mikulčice – kolem Lanžhota – Mor. Sv. Jána – Malé Leváre – Malacky (86 km):

U Hodonína jsem začal dnešní etapu u splavu s malou vodní elektrárnou a o kousek níž minul ústí Chvojnice. Z okraje města jsem se pustil vpřed nejprve mezi zahrádkami, potom po břehu Staré Moravy a nakonec po koruně hráze uprostřed lužního lesa. Zelená turistická značka mě dovedla až k Památníku Velké Moravy u Mikulčic. Po prohlídce areálu jsem si až po dvou kilometrech v lužním lese u rozcestí Londýnská alej našel upravenou lesní cestu na břeh řeky a po zbytek dne většinou šlapal po hrázích kolem něj. V první části k hraničnímu přechodu u Lanžhota vpravo na české straně rostl lužní les, vlevo se na slovenské prostíraly nivní louky a mezi nimi tu a tam vesnice. Monotónnost krajiny narušily nejprve železniční most, kousek pod ním dva oblouky produktovodů a ještě níž starý a nový silniční most přes Moravu mezi Lanžhotem a Kúty. Mnohokrát jsem pozoroval, jak málo vody řeka má a jak se části dna vynořily nad hladinu. U Lanžhota jsem přejel na Slovensko. Kousek pod hraničním přechodem se hráze začaly vzdalovat od břehu. Proto jsem z upravených cest na nich odbočil na divoké rybářské stezky projeté podrostem. Na břehu řeky začala galerie rybářských bud postavených z nejrůznějších materiálů podle možností a fantazie stavitelů. Zastavilo mě ústí Myjavy. Dostat se dál mi umožnila lávka kus proti jejímu proudu. Na jednom břehu se na lávku dalo pohodlně najet, na druhém jsem kolo snášel po příkrých schodech na rameni. Znovu jsem se kus svezl po hrázích. Podruhé jsem se vrátil na břeh řeky u soutoku Moravy s Dyjí. Hledající, jedna ze soch Kristkovy přírodní galerie, se opět rozhlížel po krajině ze svého místa. Socha byla trošku jiná a v nohou původní stála jako v holínkách. Potřetí jsem hráze opustil v blízkosti ústí rakouské Zaye. Stál jsem proti němu, opět na jedné z částí obnaženého dna, a neviděl je. Říčka se do Moravy vlévá pod tak ostrým úhlem a je proti ní tak drobná, že její ústí vypadalo jako odskok velké řeky, nebo sjezd cesty k brodu. U Malých Levárov jsem své putování přerušil a na nocleh se přesunul asi patnáct kilometrů do Malacek.

2. Malacky – Malé Leváre – Suchohrad – Vysoká při Morave – Devínska Nová Ves (76 km):

Ráno jsem si v opačném směru zopakoval patnáct kilometrů z Malacek do Malých Levárov a u nich se napojil na hráze kolem řeky. Vpravo i vlevo se střídaly lužní les a nivní louky. Jejich pás mě většinou dělil od řeky a jen místy se hráz dotkla jejího břehu. Stejně jako včera jsem z hráze odbočoval na rybářské stezky pro obrázky na kontrolních bodech a v ústí větších přítoků. U ústí Rudavy jsem se ale netrefil. Kolo jsem odstavil na kraji lužního lesa a na břeh se kus brodil podrostem. V okolí Gajar se obrázek krajiny změnil. Louky ve vnitrozemí vystřídala pole a nad krajinou se začala vznášet jako přízrak silueta Malých Karpat. V Suchohradu jsem po dlouhých kilometrech zavítal do vesnice. U ní jsem dočasně opustil hráze a přes Záhorskou Ves do Vysoké pri Morave šlapal po místních silnicích. V Záhorské Vsi jsem si udělal obrázek přívozu do rakouského Angernu.