VLTAVA

 

Pramen: jako Teplá Vltava v okolí Kvildy, 1 172 m n. m.

Ústí zleva do: Labe u Mělníka, 155 m n. m.

Délka: 430,2 km

Plocha povodí: 28 090 km2

Nejdelší přítoky proti proudu: Bakovský p. (40 km), Rokytka (36 km), Sázava (225 km), Berounka (246 km), Kocába (47 km), Mastník (47 km), Otava (113 km od soutoku zdrojnic), Lužnice (208 km), Bezdrevský p. (44 km), Malše (96 km)

 

I. / květen 2006

Mělník – Kralupy n. Vl. - Roztoky – Praha – Zbraslav (92,5 km):

Prvních asi třicet kilometrů do Kralup Vltava teče uprostřed mírně zvlněných polí. Je to mohutná široká řeka. Cyklotrasa je značena většinou po místních silničkách a střídá pravý a levý břeh. Jen v krátkých úsecích mezi Vrbnem a Zálezlicemi a mezi Nelahozevsí a Kralupami využívá nezpevněných cest. V druhém úseku nad stromy vpravo strměl vysoký svah, místy i skála. V Dědibabech jsem si prohlédl plavební komoru v začátku Vraňanského kanálu. V sousedních Dušníkách jsem si z protilehlého břehu vyfotil ústí Bakovského potoka. V okolí Veltrus jsem v zámeckém parku vyhledal všechny hlavní romantické stavby. Na kraji Nelahozevsi mě přivítal rozsáhlý renesanční zámek se sgrafitovou výzdobou na fasádě. Z Kralup jsem vystoupal nad údolí řeky a v protivětru se trápil na místních silnicích v mírně zvlněných polích až do Roztok. V Roztokách jsem odbočil k Levému Hradci, jednomu z prvních sídel přemyslovských knížat v 9. a 10. století. Jedinou dochovanou památkou v areálu bývalého hradiště je barokní kostelík na místě původní románské rotundy. Plochá louka před ním připomíná, kde bývala akropole. Celým areálem provází naučná stezka. Z Roztok vedla cyklostezka po pravém břehu řeky. Tu z obou stran lemovaly nízké skalky až k zoologické zahradě v Tróji. Teprve kousek za ní mě obklopila městská zástavba. Začínal průjezd napříč Prahou od severu k jihu. V Libni zaústila do jednoho z ramen pražského přístavu říčka Rokytka. Projel jsem Karlínem a Starým Městem, zastavil se na Staroměstském náměstí. U Národního divadla jsem si udělal tradiční obrázek na řeku s Karlovým mostem a s Hradčanami v pozadí. Nad divadlem jsem cestou po navigaci minul Žofín, výstavní dům Mánes a Tančící dům. Z nábřeží jsem kolo vynesl po schodech k lávce pro pěší na železničním viaduktu a po ní se dostal na smíchovský břeh Mezi zahradami jsem si vyfotil železniční viadukt a vyšehradskou skálu s kostelem sv. Petra a Pavla. Ulicemi Smíchova jsem po cyklotrase pokračoval do Hlubočep a dál parkovou úpravou v okolí Barrandovského mostu. Po něm jsem se vrátil na pravý břeh Vltavy. V dalších kilometrech jsem šlapal asfaltovanou stezkou po břehu řeky do Modřan. Vlevo se domy ulic skrývaly za železniční tratí, nad protějším břehem se zvedaly různé skály a kopce. Jen Berounka si krátce před svým ústím do Vltavy mezi nimi rozprostřela malou louku. Z Modřan jsem zdolal poměrně nepříjemný kopec mezi auty a potom přejel přes most do Zbraslavi. Tady, na jižním okraji Prahy, jsem přenocoval.

 

2. Zbraslav – Štěchovice – Slapy – Cholín – Kamýk – Solenice (88 km):

Ze Zbraslavi do Štěchovic se hlavní silnice držela břehu. Řeku z obou stran obklopovaly zalesněné kopce, místy z nich vykoukla malá skalka. Ve Vraném ji přehradila hráz plavební komory. V Davli jsem si nad ústím Sázavy zavzpomínal na výlet z roku 2003. U Štěchovic jsem fotil ústí Kocáby z protějšího břehu a o kousek výš i další z hrází vltavské kaskády. Nad Štěchovicemi jsem hlavní silnici po asi dvou kilometrech opustil a asfaltovanou lesní cestou se přes prudký kopec dostal do Nových Třebenic k hrázi Slapské přehrady. Za nimi jsem se kousek svezl po jejím břehu. Ve zbývajících kilometrech ze Slap až do Solenic se opakoval týž obrázek: Nejprve jsem loukami vystoupal po místních silnicích do kopce. Pokud se jeho vrchol v lese hned nezlomil, šlapal jsem několik kilometrů v polích po hřebeni a potom znovu loukami sjel do další vesnice. Většinou jsem se pohyboval tři až čtyři kilometry od řeky a jen v určitých bodech jsem se dotkl jejího břehu U Hněvšína jsem takto odbočil z hlavní trasy na břeh přehrady mezi chaty proti ústí Mastníku. Ústí bylo Slapskou přehradou vzduto v širokou zátoku. V klínu země mezi řekami se prostírala malá louka se skupinou chat. Z Hněvšína k ústí Musíku jsem využil žlutou turistickou značku. Lesní cesty mě přivedly dolů k místnímu potoku. Ten jsem přebrodil a za ním kolo tlačil do prudké stráně nejprve úzkou pěšinou mezi mlázím, kam jsem se sotva vešel, potom po okraji paseky. Opět jsem kolo protáhl místy, kde nemělo co dělat. V cíli jsem měl poněkud smůlu. Z asfaltované cesty po hraně údolí jsem mezi stromy ústí potoka neviděl. Potřetí jsem už po místních silnicích v Cholíně přejížděl z levého břehu Vltavy na pravý. Při čtvrtém zastavení jsem v ústí Brziny ve Zrůbku pozoroval malou zátoku. Pří pátém jsem si v Kamýku fotil další z hrází vltavské kaskády a vracel se na levý břeh řeky. Mezi Zduchovicemi a Větrovem jsem vrchol kopce zdolával vyjetými kolejemi v trávě. V Solenicích pod hrází Orlické přehrady jsem po necelých devadesáti kilometrech v kopcích už vůbec nemohl. Proto když jsem tu našel ubytování, dlouho jsem neváhal a využil je.

 

3. Solenice – Kostelec n. Vl. – Orlík – Jickovice – Varta – Jickovice – Milevsko (58 km):

Ráno jsem ze dna údolí vystoupal na hráz Orlické přehrady a z ní pokračoval dál do kopce zčásti lesem, zčásti v polích do Klenovic. Stejně jako včera jsem se potom houpal v mírně zvlněných polích nahoru dolů, občas na vrcholu zastíněných chomáčkem lesa. Z Kostelce jsem odbočil přes údolí Vltavy do Orlíku. Po prohlídce zámku jsem se vrátil přes vesnici zpět na pravý břeh Vltavy. Z jednoho místa jsem mohl obdivovat technickou dokonalost Žďákovského mostu. Vzápětí jsem se na dlouhých deset kilometrů ztratil na asfaltovaných lesních cestách. Cykloturistické značení jsem viděl naposledy u mostu a červenou turistickou značku jsem vědomě opustil. Opět se střídaly poměrně prudké sjezdy k potokům s výjezdy od nich. Z lesa jsem se vynořil u Jickovic. Za obcí jsem vyšlapal na mírné návrší a potom kamenitou lesní cestou sjel na břeh Orlické přehrady pod hradem Zvíkov. Marně jsem hledal nejlepší záběr, zátoka Otavy byla příliš široká. Hodně unavený a trochu zklamaný jsem se vydal zpět nahoru. Překvapivě jsem kopec zvládl, aniž bych musel slézt. Pod osadou Varta mě turistické značení upozornilo na zajímavou vyhlídku. Konečně jsem našel svůj záběr na soutok Vltavy s Otavou s hradem Zvíkovem na úzké ostrožně nad ním.

Jak se dalo čekat, z Jickovic ke křižovatce jsem se do kopce v protivětru trápil. Na křižovatce jsem se rozhodl putování předčasně ukončit a zamířil do Milevska. Další kopce a protivítr mi na široké hlavní silnici připravily další trápení. V Milevsku jsem i s kolem nastoupil do vlaku a jím se vrátil domů.

 

II. / květen 2006

Volary – Stožec – Nová Pec – Černá – Lipno – Vyšší Brod – Rybník (104 km):

Z Volar jsem vyjížděl proti proudu Teplé Vltavy do mírného táhlého stoupání na úpatí prudkého svahu vpravo. Kousek za městečkem louku vystřídal les. U Soumarského mostu jsem míjel tábořiště vodáků a přes řeku se vydal k jihu. Šlapal jsem mírně zvlněným profilem lesem na okraji nevelké louky. Ve Stožci jsem se připojil ke Studené Vltavě. Několik centimetrů průzračné vody se klikatilo uprostřed horské louky. Pod Stožcem byla na jejím břehu v lese vyasfaltována a vyznačena cyklotrasa, koryto řeky se před turisty schovávalo v travinami porostlých mokřinách vlevo. Když se otevřela menší louka, zastavil jsem.

Podle mapy jsem byl blízko soutoku Vltav. Jenže dojít k němu znamenalo opustit pohodlnou asfaltovou cestu a brodit se asi půl kilometru mokrou trávou proti proudu řeky pode mnou. A do toho se mi nechtělo jednak proto, že pod trávou měla být mokřina a mohl bych se utopit v blátě, jednak proto, že jsem se nacházel na okraji Šumavského národního parku a tam se mimo cesty nechodí. Budu to muset příště zkusit z protějšího břehu, kde jehličnatý les dosahuje až k vodě.

Idyla na asfaltované lesní cestě, občas se zajímavými průhledy na řeku, trvala až do Nové Pece k počátku vzdutí Lipenské přehrady. Mezi Novou Pecí a Bělou jsem se vrátil na pravý břeh řeky a ještě kus se po něm vezl. V Horách najednou na něm nebylo dost místa a přes Pernek jsem musel kus od vody, poměrně vysoko úzkou asfaltovanou cestou uprostřed louky. Přehrada vpravo byla jen úzkým proužkem vody pod úpatím mohutného hřebene. Po asi dvou kilometrech jsem odbočil ostře vpravo, zpátky dolů k řece do Horní Plané. Z ní jsem pokračoval po břehu řeky upravenou cestou, později po hlavní silnici. Blížil jsem se k pravděpodobně nejširšímu místu přehrady, k zátoce vzniklé v ústí Olšiny u obce Černá. U zátoky jsem chvíli poseděl na břehu a pozoroval surfaře i letce na padácích. Silnice z Černé přes Frymburk do Lipna se mírně vlnila převážně lesem. V Lipně mě poněkud překvapil obrovský rozmach této obce jako rekreačního centra. O kousek dál jsem se zastavil pod hrází přehrady.

Hráz je sypaná, porostlá trávou. U jejího severního okraje využívá přepadu z přehrady vodní elektrárna. Vltava je dravá bystřina, která si cestu z poměrně prudkého svahu hledá mezi spoustou větších i menších balvanů.

Od hráze mě nezpevněná cesta přivedla do Loučovic. Za nimi jsem se přidružil k železniční trati a sledoval ji upravenou lesní cestou. Mezi stromy se brzy začaly objevovat malé skalky i jednotlivé balvany a vše vyvrcholilo suťovým polem Čertovy stěny. Pod ní se voda Vltavy tříštila mezi kameny do spousty drobných proudů a téměř se mezi nimi ztrácela. Krásné přírodní divadlo skončilo u železniční zastávky. Cesta se brzy rozšířila v pohodlnou silničku, vodu opět vzedmula hladina přehrady. Po zhruba třech kilometrech jsem míjel její hráz ve Vyšším Brodě. V městečku jsem si udělal obrázek na gotickou část kláštera i jeho barokní dostavbu. Asi tři kilometry pod Vyšším Brodem mě zajímalo ústí Horní Vltavice. Bohužel říčka se vlévala do mlýnského náhonu u rekreačního střediska. Po dalších asi dvou kilometrech jsem Vltavu opustil. Zdolal jsem poměrně náročný kopec uprostřed luk na nádraží v Rybníku. Odsud jsem se vrátil vlakem domů.

 

III. / říjen 2006

1. Volary – Pěkná – Stožec – Heidmühle – vrchol Haidel – Haidmühle – Volary (71 km):

Z Volar jsem se přes zalesněný kopec v lese posunul asi pět kilometrů po proudu řeky do Chlumu. Za posledním statkem na kraji vesnice se upravená cesta ztrácela v trávě. Na břehu Teplé Vltavy ji hlídala betonová pevnůstka z 30. let 20. století. Z upravené louky jsem se pěšky pustil do džungle trav v malém mokřadu. Pomohly mi přes něj vyšlapané stezky. Trochu jsem v nich bloudil, než jsem pronikl na okraj lesa. V lese to bylo přece jen pohodlnější.

Soutok Vltav. Lepší přístup mi blokoval vysoký kolmý břeh a řídké stromy rozptýlené na břehu. Studená Vltava přitékala kolmo proti mně středem louky a nad jejím ústím byla malá písčina. Obě řeky byly poměrně široké a těžko jsem je směstnal do jednoho obrázku.

Z Chlumu jsem se přes údolí místního potoka dostal do Pěkné. Z vesnice jsem sjel ke stejnojmenné železniční zastávce na druhém břehu Vltavy. Asfaltovanou lesní cestou jsem potom šlapal proti proudu přes Stožec do Nového Údolí na státní hranici. Studená Vltava se ztratila kdesi mezi stromy pod mojí pravou rukou. Jen v okolí vesnic se otevřely malé louky. Čechy se se mnou loučily malým železničním muzeem. V bavorském Heidmühle na druhé straně hranice zůstala ze Studené Vltavy skromná říčka, do jejíhož koryta byly volně naházeny travnaté drny. Z vesnice jsem se upravenou lesní cestou pustil kousek do kopce a potom na dlouho po vrstevnici. Po asi třech kilometrech jsem zastavil u kamene, který oznamoval, že přibližně v těchto místech spojením tří potoků – Weberaubachu, Goldgrubenbachu a Rothbachu – vzniká Kalte Moldau (Studená Vltava). Ani jeden ze soutoků jsem nenašel. První byl schovaný za pevným plotem obory a k druhému mě nepustil neprostupný terén smrkového houští.

Podle prostředního potoka, Goldgrubenbachu, jsem pokračoval ve stoupání po lesních cestách k rozhledně na vrchu Haidel. Zhruba ve třech čtvrtinách jsem z hlavní cesty kousek odbočil a udělal si obrázek zrození Goldgrubenbachu ze dvou skromných kamenitých potůčku ztrácejících se ve spadaném listí příkré stráně. Na vrcholu kopce stála dřevěná rozhledna s nádherným výhledem na zvlněné moře zalesněných kopců koupajících se v bílém moři mlhy. Na jihu se nad ním zvedaly hřebeny Alp.

Sjezd z vrcholu Haidelu do Bischofsreuthu po upravených lesních cestách přibrzdil krátký úsek po rovině na hřebeni v okolí Leopoldsreuthu. V dalším sjezdu do Heidmühle jsem využil cyklostezku souběžnou s hlavní silnicí po louce vklíněné mezi lesy. Z Heidmühle jsem se vrátil do Stožce. Z něj se houpal v mírně zvlněném terénu asfaltovanými cestami většinou po loukách na okraji lesa do Dobré. U ní jsem se napojil na silnici. Ta mě lesem dovedla přes Soumarský most do Volar. Do města jsem dorazil kolem sedmé zároveň s tmou.

 

2. Volary – Horní Vltavice – Kvilda – pramen Teplé Vltavy – Modrava – Sušice (98 km):

Z Volar jsem se přes dva drobné kopce dostal k Soumarskému mostu. Od něj jsem opět vyšplhal kousek do kopce a potom se vezl lesní vrstevnicovou cestou nad pravým břehem řeky. Když les skončil, otevřel se mi přes louku pohled na Lenoru schoulenou na úpatí zalesněného kopce. Přes zmiňovanou louku jsem do vesnice sjel. Hned na kraji jsem si z mostu udělal obrázek na soutok Teplé Vltavy a Řasnice. Za Lenorou jsem zdolal nepříjemný kopec v lese a v údolí Kaplického potoka se na louce ocitl mezi pasoucími se stády krav. Do Zátoně na mě čekalo prudké a dlouhé stoupání. I s horskými převody jsem měl co dělat. Za Zátoní jsem pokračoval zhruba po vrstevnici. Pode mnou se prostíralo poměrně hluboké údolí se zalesněnými svahy na okrajích, zhruba do jedné třetiny obnažených loukami. Z Horní Vltavice do Borových lad jsem šlapal údolím říčky a střídal lesní úseky s loukami, na kterých se popásala stáda krav. Údolí po obou stranách střežily zalesněné svahy. Jak jsem se blížil k prameni, zdály se nižší. V malém lesíku před Borovými Ladami mě zaujala obnovená barokní kaple a v jejím sousedství křížová cesta. V okolí Borových Lad jsem také vyhledal soutok potoků Černého (hlavní zdrojnice Teplé Vltavy) a Vltavského. V dalších kilometrech silnice do Kvildy kopírovala břeh řeky a mohl jsem sledovat, jak dravá bystřina zápasí s většími i menšími kameny ve svém korytě. Před Františkovem jsem nejprve obtočil malou skálu a potom les na chvíli přenechal místo louce. V ústí lesní stezky na druhém břehu prostý neopracovaný kámen s pamětní deskou připomínal, že tudy mnozí emigranti začínali svou cestu za svobodou.

Kvilda je obec rozložená na poměrně prudkém svahu uprostřed louky. Pokusil jsem se vyfotit si kamennou kaskádu pod soutokem Černého a Kvildského potoka. Za obcí jsem na asfaltované lesní cestě k prameni Vltavy potkával spoustu lidí a marně se pokoušel představit si neprostupný prales, který ještě zhruba před sto lety trápil turisty.

Přímo pod cestou byla upravena kamenná studánka. Z ní vodu odvádělo dřevěné korýtko. Drobný potůček se o kousek dál ztrácel mezi jehličím a mechem. Nad studánku asi před třemi lety přibyla dřevěná socha ženy s klíčem zavěšeným na krk. Byl jsem u cíle, u pramene Teplé Vltavy. Na druhé straně cesty informační tabule vyprávěly o okolní přírodě, o významu nejdelší vnitrozemské řeky…

 

IV. / srpen 2008

1. Č. Budějovice – Č. Krumlov – Rožmberk – Vyšší Brod – Studánky – Rybník (102 km):

Ráno mi asi půl hodiny trvalo, než jsem se zorientoval a po cyklotrase se vymotal z ulic Českých Budějovic do Boršova. Za ním jsem vystoupal převážně v polích k železniční zastávce Vrábče. Jen u Koroseckého Dvora pole na chvíli vystřídal les. Od zastávky jsem po upravených lesních cestách sjel do údolí Křemžského potoka pod Holubovem. Další vesnice Tříšov byla ve svahu nad potokem a po místní silnici jsem za ní musel kus nahoru a poté po písčitých cestách znovu dolů, tentokrát k soutoku Křemžského potoka a Vltavy. Cestou jsem si všiml informační tabule, která upozorňovala, že na okolních loukách se rozkládalo keltské oppidum. Přede mnou se na osamělém kopci vypínala zřícenina Dívčího hradu. Přímo pod ní bylo hledané ústí. Od něj jsem se k hradní bráně protáhl po břehu potoka na úpatí zalesněného srázu. Po prohlídce zříceniny jsem se vrátil do Tříšova. Z obce mě cyklotrasa vedla z větší části vrstevnicovou cestou uprostřed louky nad zalesněným údolím řeky vlevo. Jen v jednom místě se zhoupla přes drobný potok. Většinou jí dělala společnost železnice. Za Plešovicemi jsem kousek šlapal po silnici lesem a potom se loukami spustil dolů ke klášteru Zlatá Koruna. Klášter jsem si obešel pouze zvenku. Ze Zlaté koruny jsem se do Rájova svezl po břehu řeky. Z něj jsem se přes Přísečnou přes další kopec v polích dostal do Českého Krumlova.

Výstavné staré město je stísněno na louce obtékané ze tří stran Vltavou a z vysokého srázu jej střeží hrad, později přestavěný v renesanční zámek. Motal jsem se ulicemi, hledal restauraci k obědu, nadával na množství lidí a na auta jedoucí v pěší zóně, vybíral obrázky. U jedné z městských bran jsem se zastavil u ústí Polečnice. Ani nevím jak, ale strávil jsem tu tři hodiny.

V dalších kilometrech nad Českým Krumlovem jsem v úzkém zalesněném údolí řeky mimo jiné pozoroval spousty vodáků. Ve Větřním jsem si vyfotil papírnu, v Zátoni jsem si udělal obrázek zajímavého gotického kostelíku a v Rožmberku přemýšlel o návštěvě hradu. O několik kilometrů výš se údolí rozšířilo a na březích se prostřely malé loučky. Ve Vyšším Brodě jsem Vltavu opustil.

Na zdolání kopce do Studánek mi překvapivě stačily poměrně těžké převody. Vlevo mě provázely louky nad údolím nějakého drobného potoka, vpravo les. Za Studánkami jsem překročil státní hranici do Rakouska a kousek pod vrcholem odbočil na štěrkovou polní cestu. Po ní jsem sjel přes Rading zpět ke státní hranici u zrekonstruovaných švédských šancí z třicetileté války. V jejich blízkosti měl být nejjižnější bod ČR.

Dopadlo to jako obvykle. Na rakouské straně hranice bylo všechno upravené: posečená louka vlevo a obilné pole vpravo; na české ne: zpustlá louka zarůstala vysokou trávou. Na rakouskou cestu sypanou jemnou drtí navazovala v Čechách úzká, sotva znatelná pěšina. Pole vpravo vystřídal březový hájek. Nad hraniční závorou byla sice na stromě přibitá šipka „Nejjižnější bod ČR – 300 m“, ale žádné další značky jsem nikde neviděl. Po okraji pole jsem sešel k hraničnímu potoku a kolem něj k jeho soutoku s rakouskou zdrojnicí. Podle všeho jsem byl u cíle. Mapa mi slibovala tabulku, nebo dokonce malý pomníček, ale nikde jsem nic takového neviděl.

Na zpáteční cestě do Studánek jsem se vyrovnával s částečným zklamáním. Ze vsi jsem pokračoval po místní rozbité silničce převážně po hřebeni uprostřed horských luk obklopených lesy. Až pod Horním Dvořištěm jsem přejížděl údolí Větší Vltavice a čekal mě ostřejší sjezd a vzápětí stoupání. Z Horního Dvořiště jsem se vlakem vrátil do Českých Budějovic.

 

2. Č. Budějovice – Bavorovice – Hluboká n. Vl. – Purkarec – Týn n. Vl. (71 km):

Z Českých Budějovic jsem zamířil po proudu Vltavy asfaltovou stezkou nejprve ulicemi města, potom uprostřed polí. Před Českým Vrbným stezka uhnula plavební komoře s přilehlým vodáckým areálem. V okolí Bavorovic jsem nejprve hledal ústí Dehtářského potoka a později i Bezdrevského. Ve vsi jsem si všiml několika udržovaných barokních statků. Minul jsem rybník Naděje a o kousek dál si přes golfové hřiště prohlížel panorama městečka Hluboká na úpatí nízkého zalesněného svahu i romantický zámek na jeho vrcholu. Z Hluboké vedla cyklotrasa po vcelku rušné hlavní silnici. Přes pole jsem rozjížděl mírné stoupání, v lese jsem šlapal převážně po hřebenu a Chlumec byl na vrcholu dalšího kopce. Tady jsem z hlavní silnice odbočil na místní. V lese jsem se překulil přes vrchol kopce a potom sjel do Purkarce. Jeden rodinný domek ve vsi byl upraven jako pamětní síň vorařů a vystavený vor zval k návštěvě. Řeku už vzdouvala Hněvkovická přehrada. V dalších kilometrech jsem se houpal v drobných kopcích střídavě v polích kolem vesnic, střídavě lesem až na hráz přehrady. Jak jsem si na informační tabuli přečetl, byla dokončena v roce 1991 mimo jiné k zásobování jaderné elektrárny Temelín vodou. Tady jsem zažil menší šok. Cesta po koruně hráze se opravovala a přístup zahrazovaly důkladné ploty. Musel jsem proto zůstat na levém břehu řeky. Červená turistická značka mě nasměrovala na pěšinu mezi stromy a ztratila se. Pěšina se později mezi chatami rozšířila v pohodlnou cestu, která vyústila v Hněvkovicích na místní silnici. Po ní jsem se uprostřed polí dostal do Týna.

Ulicemi města a potom malým hájkem jsem se vyšplhal k rozhledně na Slemenci. Do ideálního záběru na staré město už nastrkovaly své koruny akáty, chladící věže jaderné elektrárny Temelín na hřebenu nad městem se v hledáčku fotoaparátu ztrácely. Od rozhledny jsem se lesíkem a loukou vrátil dolů na břeh řeky u skupiny chat nad ústím Lužnice. Blízká hráz v Kořensku nafukuje obě řeky do obrovských rozměrů. Jen drobná boží muka stojí za zmínku. A poprvé zpět do Týna.

Podruhé jsem se vydal pro změnu po levém břehu řeky do Neznašova. Až k ústí drobného potoka do Vltavy jsem se vezl po rovině na úpatí zalesněného kopce. Od ústí jsem zdolal kopec do vesnice k další z vltavských hrází. Byla podobně jako hněvkovická dokončena v roce 1991 a snad slouží jako vyrovnávací nádrž. Oficiálně je plavební komorou s vodní elektrárnou. Překvapilo mě, kolik kilometrů dokáže vzedmout pouhých pět metrů vysoká hráz. A znovu zpět do Týna.

Bylo půl osmé, proto jsem si ve městě našel ubytování.

01tevl.jpg (52643 bytes)

Pramen Teplé Vltavy

02stuvl.jpg (51494 bytes)

Vznik Studené Vltavy

03soutok.jpg (51497 bytes)

Soutok Teplé a Studené Vltavy

25lipno.jpg (76793 bytes)

Vodní nádrž Lipno

26rozmberk.jpg (77219 bytes)

Rožmberk

27krumlov.jpg (76474 bytes)

Český Krumlov

28budejovice.jpg (85086 bytes)

České Budějovice

07tejn.jpg (51238 bytes)

Týn nad Vltavou

30zvikov.jpg (76640 bytes)

Ústí Otavy pod Zvíkovem

31kamyk.jpg (76328 bytes)

Kamýk n.Vl.

32slapy.jpg (73909 bytes)

Vodní nádrž Slapy

33lahovice.jpg (78082 bytes)

Ústí Berounky v Praze-Lahovicích

34praha.jpg (76933 bytes)

Praha

35melnik.jpg (77337 bytes)

Ústí Vltavy (vlevo) a Vraňanského

kanálu (vpravo) do Labe